Korea - pod povrchem

Můžete v Koreji nesouhlasit s profesorem a otevřeně kritizovat Koreu? Můžete. Ale taky se může stát, že předmětem prolezete s nejhorším výsledkem, i když jste jeden z nejlepších studentů. Aspoň to se stalo dvěma kamarádům. Korea se snaží ukázat v co nejlepším světle, ale po nějaké době se člověk seznámí i s ne tak pozitivními stránkami korejské společnosti. Dneska se podívám na pár takových věcí, které nemusí být na první pohled vidět.

Zdravím z dubajského letiště, jsem na cestě domů. Tohle asi není ideální rozloučení s Koreou a neudělejte si z toho špatný obrázek. Korea je super! :) Aspoň pro mě byl pobyt v Koreji skvělý zážitek a velká zkušenost. Korea se během 40 let vyšvihla z chudé země na úrovni třeba Etiopie na zemi vyspělou. Udělali obrovský pokrok, ale problémy tu samozřejmě jsou a jsou součástí korejské reality, takže je fér se na ně taky podívat.

Začneme ve škole. Moje korejská profesorka, která studovala osm let v Německu, je z korejských studentů dost nešťastná. Dlouho se snaží je nějakým způsobem přimět k aktivitě a diskusi, ale marně. Korejští studenti tvrdě makají, plní si povinnosti, ale kreativity a diskuse se od nich málokdy dočkáte. Profesorka měla radost z našeho kurzu, páč jsme diskutovali hodně, ale byli to zahraniční studenti, ne Korejci. Vidím to jako výsledek korejského vzdělávacího systému a společenských hodnot.

V Koreji je stále silný vliv Konfucianismu, který staví vzdělání před všechno ostatní. To je fajn, ale všeho s mírou. Rodiče chtějí po dětech neuvěřitelné tempo. Normální škola nestačí, odpolední doučování nebo lekce všeho možného to jistí. Takže dítě jde ráno do školy, potom frčí rovnou na odpolední lekce, doma sní večeři a jde psát úkoly. Potom spát a další den to stejné, šest dní v týdnu, od základky až po konec střední. Tvrdá práce ale k výsledkům vést nemusí. Korejci mají nejdelší pracovní týden, ale jejich efektivita je třetinová v porovnání s Francouzi. Třetinová! Studenti znají spousty slovíček a gramatiku, ale neumí mluvit. Co se nabiflují z tlustých knížek, zase rychle zapomenou. Děti by si místo odpolední školy měly hrát. Byly by méně vystresované a korejští učitelé (hlavně učitelky) by se nemusely tolik potýkat s drzostí svých žáků. A hraním by se stejně naučily mnohem víc. Jinak Korea má nejvyšší míru sebevražd na světě, nejčastěji to jsou právě studenti kolem 20 let.

Můj profesor na indickou kulturu je sice z Indie, ale specializuje se na korejskou historii, takže o Koreji ví víc než většina Korejců. Když ale v hodinách náhodou zabrousil ke Koreji a upozornil na nějaký problém, korejští studenti s tím měli problém. Argumenty hledali těžko, ale přesto problémy těžko přijímali a bránili Koreu, co to šlo. Korejci jsou nacionalisti. Všichni se snaží ukázat Koreu v co nejlepším světle, ať už jsou to vládní megakampaně, nebo vás jenom Korejci vedou po městě. Otevřenější kamarád mi vyprávěl například o alkoholismu, kdy hodně lidí, až všechno zase musí ven. Jeho sestra ale vůbec nebyla ráda, že o něčem takovém vůbec mluví. Pití je součástí vztahů v rámci společnosti, pro kterou pracujete. Kdy vás šéf pozve, těžko můžete odmítnout, muži tak často zažijí kolotoč práce – hospoda – práce.

Stejný kamarád také píše pro univerzitní noviny. Ty jsou ale sponzorované společností Samsung. Před vydáním novin musí všechny články projít cenzurou Samsungu. Kdyby snad někdo chtěl kritizovat školu, bude mít problém. V Koreji je pět obrovských společností, pro nás známé Samsung a Hyundai, které jsou napojené na všechny možné sféry života a mají obrovskou moc. Většina produktů je právě od těchto firem, konkurence mizivá. Některé noviny jsou sponzorovány nebo přímo vlastněny některou z velkých společností. Myslíte, že je pak noviny můžou kritizovat?

Nic samozřejmě není absolutní, jsou tu i nezávislé objektivní noviny, ale nejsou tak populární. Profesoři jsou také různí, moderní i extrémně konzervativní. Moji dva spolužáci (Nigérie a Brazílie, 50 a 35 let, pět a tři děti, spousta zkušeností) měli předmět se starším profesorem. Jednoznačně byli ve třídě nejlepší, diskutovali a chtěli s profesorem diskutovat o problémech. To ho ale moc nepotěšilo, kritiku Koreji a nesouhlas nepřijímal a na konci kurzu dal oběma nejhorší možnou známku.

Vzhled je v Koreji až na prvním místě. Korejky, mladé i starší, tráví spoustu ráno spoustu času líčením a průběžně v tom pokračují během dne, s minizrcátkem vždy po ruce. Krásná = vysoká a s co nejsvětlejší pletí. Takže uvidíte spoustu slečen na neuvěřitelně vysokých podpatcích, jak si ničí nohy. Nemají rády sluníčko, venku často nosí obrovské tmavé kšilty, masky (fakt masky!), v létě pochodují s otevřeným deštníkem, i když neprší. Kluci podpatky naštěstí nenosí, ale kupují si boty s velkou podrážkou a prodávají se i speciální vložky, které člověku nějaký ten centimetr přidají. Často narazíte na reklamy propagující plastické operace. Na fotkách často prsty ukazují oblíbené V blízko u tváře, aby jejich obličej vypadal menší. Samofocení je úplná věda, mají vychytaný úhel, pod kterým musíte foťák držet, abyste vypadali co nejlépe. Holky si navzájem kritizují svoje oblečení, nevypadat dobře je ostuda. Takže aby toho tlaku ze školy nebylo málo, musíte si ráno o nějakou tu hodinu přivstat, nalíčit se a promyslet, co si dneska vezmete.

No to by asi stačilo, chudák Korea :) Neberte to všechno absolutně, jsou to pohledy na základě mých zkušeností, nic neplatí stoprocentně.

Blog jsem teď zanedbával, páč jsem musel taky něco udělat do školy a pak jsem byl bezdomovec, ale po návratu domů ještě něco napíšu. Snad. Takže pro jistotu buďte ještě na příjmu. Jo a veselé Vánoce!

Peking a pět miniČíňanek

Ou Zhi, Juan Juan alias Panda, Yvonne, Li Li, Li Huan

Sám jsem vyrazil na pět dní do Pekingu, s Lonely Planet průvodcem v kapse a zajištěným ubytováním v hostelu, otevřený všemu, co mi Čína bude chtít ukázat. A Čína nezklamala. Potkal jsem pět čínských slečen a dva dny s nimi běhal po pekingských památkách a Velké čínské zdi, ochutnal s nimi čínská jídla, Ale hlavně jsem mohl poznat Čínu blíže i z lidské stránky. Peking pro mě nebude jen velké město se spoustou památek, ale taky pět miniČíňanek. Ale zase hezky popořadě.

Čínská lahůdka, kuřecí pařát

Přípravy. Čínský plán se v průběhu semestru postupně změnil z návštěvy přelidněného Expa v Šanghaji na klasický Peking s Velkou zdí za bukem. Do Číny je potřeba víza. A s vízy je problém. Díky geniální novince čínské ambasády musí člověk v době žádosti povolený pobyt v Koreji na aspoň šest dalších měsíců. To nebyl úplně můj případ, ale po delší době vyptávání a hledání na internetu se ukázalo možné řešení. Zažádal jsem přes cestovku, ta poslala žádost do Busanu (druhý konec země), místní konzulát žádost v rámci starých pravidel vyřídil a pas zase putoval zpátky do Soulu. Ne že bych všechno zařizoval na poslední chvíli, ale pas mi po extra poplatku za rychlé vyřízení přišel den před cestou do Japonska.

Ptačí hnízdo

V Číně jsem přistál v pátek dopoledne, cestoval jsem na lehko, takže plán byl oběhat pár míst a večer dorazit do hostelu. První překvapení byly bezpečnostní kontroly. Na letišti je na to člověk zvyklý, ale v Pekingu musíte při každém vstupu do metra sundat batoh a nechat ho projet skenerem. Mladí hlídači nevypadali z té práce úplně odvázaní, ale asi to brali vážně. Kromě toho všude po Pekingu uvidíte spoustu vojáků a policistů,  v ulicích i uličkách. Nevím, jestli převažuje pocit bezpečí, nebo pocit, že je člověk neustále pod dozorem. Příjemnější byla cena jízdenek metra. Ať jedete kamkoliv, jedna jízda stojí 2RMB (juan). Takže zhruba za šest korun si můžete kroužit po sedmi pekingských linkách třeba celý den (Peking je ale jediné město, kde je hromadná doprava dotovaná). Já jsem prvně dokroužil k Olympijskému areálu s dominantním Ptačím hnízdem, což byl hlavní stadion olympijských her v roce 2008. Zajímavé bylo muzeum o přípravách olympiády, které vypadalo jako jedna velká oslavná patriotistická báseň o tom, co Čína dokázala. Měli tam všechno od plánu celého hlavního areálu až po svačinové krabičky, ve kterých si dělníci nosili obědy.

Letní palác

Po cestě k Letnímu paláci jsem se poprvé setkal s šílenou čínskou dopravou. Semafory tu fungují, ale lidi se jimi řídí podle chuti. Všichni spěchají. Spousta lidí, které už asi život nebaví, vběhne na přechod na červenou, hodí si slalom mezi několika proudy aut, poslechne si troubící koncert a nějak záhadně se za chvíli ocitne na druhé straně. A buďte si jistí, že čínští řidiči vám přednost nedají. Páč je Peking převážně placka, uvidíte hodně lidí na kolech nebo tříkolkách s vozíky, kde si vozí všechno možné. Sebevražedné sklony mají stejné, krosí si to po silnici všemi směry a při všech barvách semaforu, zdá se, že mají přehled, často minou auto jen o pár centimetrů. I rodiče, co vezou na kole svoji ratolest, zkouší štěstí na červenou. Takže když náhodou přecházíte ulici na zelenou, zdaleka to neznamená, že jste v bezpečí. Je třeba se celou cestu rozhlížet na všechny strany a sledovat projíždějící motorky, kola a šílené taxikáře. Letní palác byl krásný, s jezerem, mosty, chrámem na kopci, mramorovou lodí a spoustou čínských turistů i přes mrazivé počasí. Smog, v Pekingu častý, barvám trošku ubral, všechno je tak trochu šedivé. 

Náměstí nebeského klidu, vlajka, ošklivý pán vzadu

Po menším bloudění čínskými hutongy (tradiční čísnké uličky, plné restaurací a obchůdků, kde probíhá skutečný život) jsem našel svůj hostel. Bylo to nejlevnější ubytování, co jsem našel, 8 dolarů za noc, čínští kamarádi v Koreji říkali, že to je až podezřele levné. Byl to sdílený pokoj pro 6 lidí, doufal jsem, že potkám další cestovatele. Nakonec jsem byl v pokoji celou dobu sám, což bylo super. Recepčnímu, který sedí na recepci celou noc zabalený do teplého vaťáku, se mi angličtinou kombinovanou s body language podařilo vysvětlit, že brzy ráno chci jít na Náměstí nebeského klidu (Tiananmen). Že chci vidět vztyčení vlajky, co tam probíhá každé ráno s východem slunce. Řekl mi, že se tam chystají i další hosté, že bych mohl jít s nimi. A tak jsem potkal pět miniČíňanek. Všechny byly v Pekingu poprvé, takže chtěly vidět stejná místa jako já. Jedna z nich uměla dobře anglicky, čekala v Pekingu na svého dánského přítele. Další čtyři byly sestřičky z nemocnice v městečku na jihu Číny. Anglicky uměly minimálně. Dali jsme si sraz v 6 ráno.

Zakázané město

Ráno jsem chvíli pozoroval rybičky v jezírku a usměvavého zmrzlého recepčního a v 6:20 jsme vyrazili. Rychlojízda dvěma taxíky to jistila, zařadili jsme se do zástupu Číňanů, lidé byli na náměstí pouštěni ve várkách. Já na stožár viděl dobře a naštěstí jsme přišli brzy, takže dobře viděly i holky. Postupem času se za námi hromadily stovky lidí, co chtěli vidět stejné představení. Vztyčení vlajky probíhá zároveň s východem slunce, takže každý den v trošku jiný čas. Zhruba v 7:20 jsme se dočkali, vojáci naklusali, Mao to z fotky sledoval z povzdálí, vlajka byla za chvíli nahoře. Vojáci pak začali všechny vyhánět a náměstí uzavřeli. Yvonne, která uměla dobře anglicky, mi mezi všemi Číňany řekla, že nemá ráda Maa, to mě celkem překvapilo. Po čínské snídani (sojové mléko, nudle, knedlíky, jakési smažené pečivo) jsme vyrazili vstříc obrovskému Zakázanému městu. Se sluchátky s výkladem v uchu jsme tam strávili pět hodin, navštěvovali jsme různé síně, paláce, výstavy atd. Všechny budovy mají vtipné vznešené názvy: Brána Nejvyšší harmonie, Síň Válečnické udatnosti, Síň Střední harmonie, Palác Nebeské čistoty atd. Zakázané město bylo určitě zakázané, protože je tak vyčerpávající ho celé projít. Zbytek dne byl odpočinkový, plný čínských pochoutek z ulice, slavné Pekingské kachny (dobrá, ale nesplnila naše očekávání podle toho, jak je všude propagovaná), nočních jezer a čínsnkého piva.

Mini Číňanky, Velký Filip a Velká zeď

Další den Yvonne čekala na přítele, který měl dorazit z Dánska, takže na Velkou čínskou zeď jsem vyrazil jen se 4 sestřičkami. Nebyly si úplně jisté, jak to s jejich angličtinou zvládneme, ale uklidňoval jsem je, že je budu následovat, kamkoliv půjdou a že body language to jistí. Zeď byla fakt velká, foukalo tam a byla zima. Na zeď se dá dostat na několika různých místech (fakt je velká), my jsme zvolili tu nejpopulárnější a nejblíž Pekingu. Pak jsme ještě stihli hrobky dynastie Ming, což je obrovský prostor, kde je pochováno 13 vládců dynastie Ming (15.-17. století), vše je uspořádané podle pravidel Feng-Šuej. Holky byly úžasné, všechno zařídily, vtipkovaly, snažily se naplno využít svoji anglickou slovní zásobu, byly smutné, že mi všechno nemůžou pořádně vysvětlit. Já se celou dobu snažil naučit aspoň jejich jména, ale byl to boj. Mám pocit, že čínštinu vymyslel někdo, kdo chtěl lidem za trest co nejvíc zkomplikovat život. Jedna stejná hláska může mít třeba 4  různé významy podle toho, s jakou intonací ji vyslovíte. Číňané, co se setkávají s cizinci, si často zvolí západní jméno, které se snadněji zapamatuje. 

Zakázaný pohled svrchu

Zakázané místo v Zakázaném městě

Chrám nebes

Z toho, co jsem viděl sám, byla nejzajímavější návštěva Chrámu nebes a parku okolo něj. Vyrazil jsem brzy ráno, byl jsem na místě chvíli po úsvitu. V parku byly stovky čínských seniorů, kteří i při mrazivých teplotách cvičili tai-chi, protahovali se, posilovali, tancovali všechno možné, běhali nebo žonglovali. Byl to úžasný pohled na skupiny lidí, kteří se tu pravděpodobně schází každé ráno a synchronizovaně předvádí stejnou sestavu tai-chi nebo tance. Nejvíc mě dostal stařík, který se s hůlkou dobelhal k prolézačce, hůlka na ni pověsil a začal cvičit. Čínští senioří prostě chtějí být fit, třeba jako tato super ohebná paní. Vše pokračovalo i v průběhu dopoledne, na jednom místě lidí sborově zpívali, jinde hráli čínské šachy nebo karty. Stihl jsem oběhat ještě buddhistikcý lama chrám s šestnáctimetrovým megaBuddhou z jednoho kusu dřeva, chrám Konfuciuse nebo třeba mešitu. To mi dodalo pocit, že v Číně není problém vyznávat náboženství, jaké člověk chce. Ale těžko říct, jak to je ve skutečnosti. Na druhou stranu, většina budov, ať už je to palác nebo buddhistický chrám, vypadá skoro stejně. Těžko bych poznal rozdíl mezi čínskou mešitou a Letním palácem, kdybych nevěděl, kde jsem.

Kachní porcování (sorry Kachno :))

Lahůdky na nočním trhu

Poslední den večer jsem se zase sešel se všemi pěti holkama plus přítelem z Dánska. Byl to sympatický chlapík, bývalý námořník, co byl všude možně, teď pracuje na výrobě lodí v Číně. Šli jsme na večeři na rozloučenou do restaurace jedné místní menšiny. Menšin je v Číně spousta, každá si drží svoje tradice, po Pekingu můžete najít třeba mongolské, tibetské a jiné restaurace s jejich lahůdkami. Živá vystoupení, soutěže, hudba, tanec a had. To vše bylo parádní zakončení mého Pekingu s pěti miniČíňankami :)

Trošku tai-chi po ránu

Zvládnete tohle? (Snad si nezlomil nohu)

CCTV, čínská televize

 A teď už žádné romány, jen pár kratších poznámek na závěr:

• Skoro všechno je tam strašně levné, člověk se nají za pár korun. Zato bary jsou děsně předražené, ať už si dáte kafe nebo pivo za stovku. Možná je to otázka prestiže tam chodit, bary byly většinou poloprázdné.
• V KFC si můžete dát křupavá křidélka s rýží.
• Rád vždycky poznávám místní kulturu v supermarketu :) Najdete tu spoustu levné zeleniny a divného ovoce, houby, speciální jídla pro muslimy nebo třeba balené kuřecí pařáty.
• Bohužel musím konstatovat, že Čína je vyspělejší než ČR. Taky tu totiž mají teplé kafe v plechovce.
• Číňani jak spěchají, tak rádi předbíhají. I když pravděpodobně to zkoušeli jen na mě jako na cizince. Potěšila paní prodavačka, která vzala prvně zboží ode mě a ne od Číňanky, co mě neuvěřitelně okatě předběhla, prostě se nacpala přede mě.
• Může se stát, že vás na ulici osloví náhodný Číňan. Často si chtějí jen procvičit angličtinu. Překvapil stařík, co uměl česky "Dobrý den". Můj průvodce Lonely Planet trvdil, že většinou s Číňany není problém. Toulal jsem se nočními temnými miniuličkami a stejně jsem se cítil v pohodě. Průvodce ale varoval, že například vás může náhodná Číňanka pozvat na drink a pak nenápadně uteče a vy musíte zaplatit mastný účet. Tak jsem byl na pozoru :) Nebezpečí se nepotvrdilo, náhodná starší Číňanka pracující pro německou společnost, vycítila moje napětí a celou dobu mě ujišťovala, že to kafe za sebe fakt zaplatí. A taky že jo. Stejně jsem ale radši rychle spěchal dál.
• Yvonne tvrdila, že vodu v Číně obecně je lepší pít až po převaření. Stejně jsem ale v rámci operace záchrany planety pitím vody z kohoutku vodu zkusil. Vypil jsem jí dost a furt žiju. Příště musím jet vyzkoušet vodu do Indie.
• Čína se mění. Pevné řízení svrchu nedovolí velký šok, ale Čína se mění. Krok za krokem je Čína otevřenější, lidé svobodomyslnější, v regionech se experimentuje s demokracií, lidé ve velkých městech žijí život jako na západě.
• Můj velký filosofický závěr po setkání s čínskými kamarády v Soulu a po zážitcích z Číny: Číňani jsou fajn. Strach z Číny, který podle mě na západě převládá, je strachem z neznámého. Samozřejmě Čína je velká, Číňanů je hodně a je třeba pozorně sledovat, co provedou čínští vůdci. Ale normální lidé v Číně jsou jako lidé kdekoliv jinde. Neplánují obsadit všechny země a ovládnout svět. Žijí si svoje životy, rádi se smějí a cestují a hledají si svoji cestu ke štěstí.

Japonsko - 6 dní v zemi teplého kafe v plechovce

Zlatý pavilon, nejslavnější památka v Kyotu

Asi jsem se zamiloval. Do couchsurfingu (surfování po gaučích). Je to internetová stránka, kde lidé z celého světa nabízí místo pro přespání nebo jen možnost setkání cestovatelům, kteří se chystají do dané oblasti. Díky mé hostitelce, Ayako, jsou mé zážitky z Japonska naprosto jiné, než jsem před cestou mohl očekávat. Kromě prozkoumávání některých z mnoha památek Kyota jsem mohl spát v japonském domě, vyjet si na výlet k moři, vyrobit si vlastní hůlky, oslavovat narozeniny s japonskou rodinou nebo navštívit japonské děti ve školce. Ale hezky postupně.

Podzim je stálu tu. Podobné pohledy lákají kvanta turistů

Před: Ze společného výletu do Japonska s Martinou ze Slovenska nakonec kvůli slepáku sešlo. Po návratu z nemocnice jsem musel všechno narychlo zařídit, po paměti jsem vyťukal informace na stránkách korejských aerolinek a chytil předposlední místo v letadle v mém termínu. Díky vyprávění Martiny a jejím skvělým zážitkům s couchsurfingovým hostem v Kyotu jsem se také zaregistroval a zkusil štěstí. Jen pár dnů před tím bych nevěřil, že něco takového může fungovat. Člověk si k sobě domů pozve cizí lidi, které předtím v životě neviděli/cestovatel kontaktuje neznámého člověka v cizí zemi, jestli by u něj mohl přespat nebo jestli by spolu mohli zajít na kafe. Na stránkách si ale můžete přečíst o daném člověku spoustu informací, zájmů, aktivit a fotek, které nasdílí, ale hlavně referencí od lidí, kteří se s ním setkali. Můžete si tak vybrat člověka, který myslíte, že vám sedne, bezpečnost zaručena. Hosté nabízejí místa k přespání, protože rádi potkají lidí z jiných koutů světa. Nemusí nikam jezdit, celý svět přijede k nim. Cestovatel pozná místního člověka a ušetří spoustu peněz za ubytování (zvlášť v Japonsku!).

Můj a Rushův pokoj, byli jsme pod dohledem

Ayako vystudovala dětskou výchovu, strávila 2 roky au pair v USA, kam se zase vrátí, teď tráví pár měsíců zpátky doma v Japonsku. Bydlí v druhém domě jejích rodičů, kde jinak nikdo nezůstává, mají tu pouze v jednom pokoji pracovnu. Dům tradiční dřevěný s posuvnými dveřmi, nic moc těsněním, spí se ve stylu futon - matrace na zemi. Městečko Otsu, kde Ayako bydlí, je asi 30 minut cesty vlakem z Kyota s jedním přstupem. Ayako hostila další dva cestovatele: Ramonu z Německa, která je 3 měsíce na cestách po Novém Zálandu, Austrálii a Asii, a Rushe, Australana narozeného na Fidži, který si vzal dovču a vyrazil na 20 dní do Japonska. Ramona a Rush jsou součástí mého Japonska. I když díky delšímu pobytu v Japonsku neměli v plánu tolik běhání po památkách jako já, povídání s nimi mi rozšířilo obzory a poskytlo spoustu inspirace. Ayako bylo neuvěřitelně hodná, pomohla nám všem se vším, co jsme potřebovali, a byla skvělá hostitelka. Než se dostanu k japonským netradičním zážitkům s ní, rozepíšu se trochu o zážitcích z mého prozkoumávání Kyota.

Stříbrný pavilon a jeho kamenné zahrady

Kyoto je úžasné město. Pokud přemýšlíte nad jedním místem v Japonsku, kam vyrazit, a obrovské moderní velkoměsto jako Tokyo není váš hlavní zájem, určitě vyražte do Kyota. Je to staré hlavní město Japonska a páč bylo ušetřeno zkázy během druhé světové války, dochovalo se zde obrovské množství památek. 1600 buddhistických chrámů, 400 šintoistických svatyní, palác, zahrady atd. Kyoto je ze 3 stran obklopeno horami, což mu hodně dodává na kráse a skýtá spoustu možností pro útek do přírody. Jinak je ale Kyoto jedna velká placka, čehož hojně využívají cyklisté. Jezdí tu všichni (školáci, maminy s dětmi, důchodci), ve dne v noci. Častěji po chodníku než po silnici, takže procházka se občas změní ve slalom, ale za celou dobu jsem neviděl jedinou nehodu, mají v tom praxi.

Sushi, jak se sluší

Kyoto je nejvíce navštěvované na jaře, kdy rozkvétají třešně, a na podzim, kdy barevné listí je neuvěřitelně krásnou podívanou samo o sobě. V Koreji už bylo listí na konci listopadu v háji, ale v Japonsku jsem ještě chytil konec podzimní sezóny...stejně jako tisíce dalších turistů, převážně Japonců. O víkendu byly hlavní turistická místa narvaná k prasknutí, na některé památky se stála fronta zhruba 20 minut, jenom než člověka pustili do davu uvnitř. Otočil jsem se jen na jednom místě, páč jsem neměl moc času, jinak mi ale davy tolik nevadily. Jsou to krásná místa, lepší je sdílet s dalšími blázny, co je taky chtějí vidět, než být naštvaný. Klidná místa se také dala najít, v zapadlých zákoutích obrovských chrámů, parků a zahrad nebo v horách. Vyrazil jsem na jednu okružní horskou minitúru za jedním z chrámů, kde jsem za hodinu potkal asi pět lidí. Kromě toho jsem objevil supertajný :) křesťanský hřbitov. Vypadal skoro opuštěný, zapadaný listím, se starými náhrobky. Překvapil mě Japonec, který zde hledal hrob zesnulého kamaráda, zajímavé setkání. Cokoliv křesťanského není v Japonsku, narozdíl od Koreji, častý úkaz. Křesťané v Japonsku měli celkem těžké časy. Japonsko bylo původně otevřené všem náboženstvím, než se do toho zapletla politika. Katolíci a protestanti měli mnoho konfliktů mezi sebou a jejich soupeření o moc bylo něco, o co císař nestál. Proto se rozhodl křesťany v podstatě zlikvidovat, dnes jich je v Japonsku velmi málo. Proto asi hřbitov skrytý v horách. Na hlavní památky a krásy Kyota se můžete podívat na fotkách okolo.

Fushimi-Inari, oranžový šinto ráj

Kiyomizu-Dera, nejslavnější buddhistický chrám v Kyotu (+ davy Japonců)

Ramona na hodině kaligrafie (paní anglicky neuměla, ale byla fakt profi)

Promiň, želvo, bylas dobrá

Ayako se svým dortem. Její zeť (vzdau) také slavil.

Prostě Obama

Teď rychle k ne tak obvyklým japonským Ayako-zážitkům. Vzala nás autem (s oknem přes celou střechu) trochu na Sever do městečka Obama na pobřeží Japonského moře (Korejci mu pro změnu říkají Východní moře...myslím, že by si kluci měli sednout a napsat pár společných učebnic. To ale asi jen tak nepříjde, takže ani dnes často Japonci nemají ponětí o tom, jaké zrůdnosti Japonsko provádělo při okupaci asijských zemí). Obama city je parádní, mají tu muzeum, kde oslavují Baracka Obamu, dostali od něj i dopis. Navštívili jsme továrnu na výrobu hůlek a také si svoje hůlky vyrobili. Teda dostali jsme hůlky s dřevěným základem pokryté několika vrstvami barev, mušlí atd., a vybrousili jsme si je. Také tu mají největší hůlky na světě - 8,4m. Také jsme se zrelaxovali v místních horkých pramenech. Jsou to lázně s různými koupelemi. Nejlepší je část venku, kde může být zima, jaká chce, ale vy si můžete lebedit v teplé vodě, koukat na moře a pozorovat jestřáby, co vám krouží nad hlavou. Ayako nás také pozvala na oslavu jejích narozenin, společně s její rodinou a kamarády. Byla to dobrá japonská restaurace, ochutnali jsme třeba suppon, polévku z japonské želvy, nebo fugu, jedovatou rybu, jejíž bezpečná příprava je kontrolovaná zákonem. 

Fakt vtipný, ňouma ze západu s foťákem

Pro mě největší zážitek byla návštěva dětí v japonské školce, která patří mamince Ayako. S dětmi jsme strávili asi hodinu hraním her, pak si s nimi dali oběd a udělali si exkurzi po celé školce. "Půjčili" nám skupinku asi 20 starších dětí, s Rushem jsme vyzkoušeli naše představovací japonské fráze, pár dětí dokonce zvládlo anglicky "What's your name?" a "My name is...". Děti nás očekávaly, byly veselé, akční, zvídavé, některé trochu stydlivé. Když ale bylo potřeba být potichu, hned poslechly. Dvě hry, co Ayako vybrala, jsou oblíbené i u nás: geniální, jednoduché, zábavné, mezinárodní hry. Nejdřív hoňka na Mrazíka, kdy jsme ve třech měli zamrazit všechny děti. Fakt to nešlo, už nejsme nejmladší a děti se zachraňovaly ukázkově. Potom Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum :) Jinak školka je krásná, se zahradou a potůčkem, navrhl ji tatínek Ayako, který je architekt. Je to soukromá školka, taky poměrně drahá, fungují od rána až do desíti do večera, lidé sem můžou šoupnout své ratolesti i na jeden. Děti berou už od 3 měsíců a končí myslím ve věku 5, max. 6 let, kdy jsou do školy (dříve než u nás). Program mají opravdu pestrý, včetně výletů do přírody, sportu, divadla, zkoušení si tradičních japonských zvyků a aktivit. Promoce ze školky je velká událost. Návštěva japonské školky byla zase velká událost pro mě. Připomněli mi, co rád dělám a co mi trošku chybí. Využiju této příležitosti k malé nenápadné propagaci našeho letního tábora Star Wars :)

http://ddmhradek.cz/tabory.php?aid=43

Pokud by vás zajímaly postřehy o korejských dětech, můžete se podívat na nový blog DDM Hrádek Třebíč, kam jsem o korejských dětech napsal krátký článek:

http://ddmhradek.blogspot.com/

Měli to fakt dobrý

Teplé kafe pálí i poctivého Rushe

Díky všem, co se blogem prokousali až sem. Je toho moc co psát, ale na závěr aspoň pár heslovitých postřehů:

S Totorem se není čeho bát!

• Než mě pustili do země, chtěli adresu a kontakt na místo, kde budu zůstávat. Nevím, co bych dělal, kdybych jel naslepo.
• Vlak z letiště má otočné sedačky. Když přijede a lidi vystoupí, tak pro změnu nastoupí úklidová četa a potom se všechny sedačky otočí, aby všichni seděli po směru jízdy. To bylo zajímavé, ale za ty prachy bych čekal aspoň teleport nebo tak něco.
• Lokální vlak do městečka, kde bydlí Ayako, byl vyzdoben výkresy a výtvory místních dětí, geniální!
• Teplé kafe v plechovce či lahvi z automatu. Nebo z ohřívacícho stroje vedle ledničky v obchodě. Fakt. V automatu si můžete vybrat, jestli chcete teplé nebo studené pití. Moje nadšení z tohoto vynálezu trošku ochablo, když mi řekli, že to stejné máme i v Koreji. Ale stejně, když jsem si toho nevšiml, tak se to nepočítá.
• Ayako dělal vajíčka na tvrdo v troubě, ne ve vodě. Je to normální?
• Našel jsem nejlepš místo v Kyotu. Obchod se suvenýry z japonských animovaných filmů od studia Ghibli. Možná některé znáte, třeba Cesta do fantazie, Laputa, Naušika z větrného údolí, Princezna Mononoke a další. Já je zbožňuju, ty filmy jsou půlka mého vzdělání (no jo, jsem trošku omezenej), podle prvních tří jsem s kamarády udělal víkendové výpravy pro děti.
• Viděl jsem několik lidí sedět vedle silnice s malým mechanickým strojkem v ruce, jak počítají auta. Zajímavá práce. Podle toho pak nějak upravují dopravní systém.
• Japonci nejsou tak posedlí bezpečností jako v Koreji, kde si člověk často připadá jako malé dítě. Přístup do kolejiště metra není přehrazený, kdo si chce skočit, tak může. Cesty pro turisty jsou místy dokonce i celkem nebezpečné, vedou nad srázem a tak.
• Japonci slaví Vánoce jako my. Akorát mají Santu a dostávají vánoční dort (ohavně růžový).
• Cestování v listopadu/prosinci má jednu nevýhodu: brzy se stmívá. Po páté už je šero a některý místa zavírají brzy. To ale vynahradily speciální noční prohlídky hlavních chrámů s osvětlenými budovami, zahradami a podzimními stromy.
• Průvodce Lonely Planet je úplně geniální, je v něm všechno, co potřebujete. Rozesmutnil mě akorát, když jsem zjistil, jak moc létání zatěžuje životní prostředí. Když si pár udělá výlet z Evropy do USA a zpátky, má na svědomí tolik CO2 jako jedna domácnost za celý rok. Nebo tak nějak to bylo :) prostě moc. To mě překvapilo, moc se o tom neví. Asi zruším letenku a pojedu domů vlakem přes Rusko, sorry mami :)

Japonsko, dokonalá země, mají tu i Fairtrade!

Hola hola, škola volá

Po návratu z nemocnice jsem se zase přiměřeně vrhl na školní povinnosti...teda radosti. To mi připomnělo, že jsem chtěl kdysi napsat víc o tom, jak to tu ve škole chodí. Jen chci předem upozornit, že moje Sogang University je velmi konzervativní, katolická škola. Takže moje zkušenosti určitě nebudou platit pro celou Koreu. Navíc studuju magisterské kurzy, které se hodně liší od těch bakalářských, co jsem slyšel. Ale tak lepší než nic :)

Začnu vztahem mezi studenty a profesory. Být učitel v Koreji je velevážené a dobře ohodnocené zaměstnání. Narozdíl od ČR. Všichni učitelé jsou oslovováni jako profesoři, ať jsou staří nebo mladí. Na konci hodiny se často ozve sborové "Thank you, professor." No dokážete si to představit u nás? Každý profesor má přiřazeného jednoho ze studentů jako technického asistenta, TA. TA má na starosti veškeré formality, papírování, kopírování textů, stará se o internetové stránky atd. Učitel se tak opravdu může soustředit na učení. V Koreji obecně prý nesouhlasit s profesorem není obvyklé. Profesor má pravdu, i když nemá pravdu.

O něco divnější už je to, že profesor dostane od TA každou hodinu kafe, džus nebo něco jiného k pití. Jedna moje profesorka z toho byla celkem vyjevená, nevěděla, o co jde, a nakonec stejně řekla, že to je hezké, ale že tohle nepije. To se hned dva studenti zvedli, jeden běžel koupit něco jiného a druhý nabídl něco ze svých zásob. No nevěřil jsem svým očím, profesorka (učí na Sogangu poprvé) taky ne. Ale to furt není nic, co jsem slyšel od kamarádky, co se děje v jejich předmětu. Profesor se je snažil naučit, jak je život o penězích, a žádal studenty, aby mu přinesli něco k jídlu...a Korejci nosili. Pak se vždy vyptával, kdo přinesl co, a hodnotil to. Nakonec si řekl i o peníze. No dokážete si to představit u nás? :) Ale tak to není tím, že to byl Korejec, ale že to byl hňup.

To, že je škola katolická, se dá poznat podle křížků v každé učebně a podle kostela na kampusu. Jinak žádný viditelný vliv. Superpřísná pravidla jsou spíš kvůli prestiži školy. Pevný zasedací pořádek (vítejte na střední!) a pravidlo 3 absencí. Když chybít více jak 3krát za semestr, předmět jste automaticky neudělali, smutný oči nepomůžou. Když příjdete do 15 minut po začátku hodiny, jste opozdilec, a za 3 pozdní příchody je absence. No mají to promakaný. Ještě že jsem celý semestr chodil a i s týdenní pauzou v nemocnici můžu někam vycestovat. Ale pařani nebo lidi, co někdy nezvládnou vstát, to mají horší :)

Školu si fakt užívám. Hlavně asi proto, že studuju, co mě baví, mám spolužáky z celého světa, moje kurzy jsou relativně malé, je prostor pro diskusi, spolužáci jsou chytří a profesoři nabušení. Profesorka na předmět "Ekonomie východní Asie" studovala osm roků v Německu, umí parádně anglicky a opravdu ví, o čem mluví. Navíc tam mám dva upovídané spolužáky, oba už ženatí, jeden z Brazílie, druhý z Nigérie, kteří opravdu mají co říct. Po každé hodině jsem úplně nabytý informacemi. Profesor na předmět "Případové studie v mezinárodnách vztazích" sloužil přes 30 let jako diplomat po celém světě. Geniální prezentace od něj i od spolužáků, je nás v kurzu jen osm a každý se chce předvést :) "Seminář o indické kultuře a společnosti" učí Ind. Takže má všechno z první ruky a ví, jak to předat. Mohl bych ho poslouchat hodiny, ať už mluví o buddhismu, indickém filmu, nebo vypráví historky o jeho korejské ženě. Čtvrtý předmět, "Mezinárodní politická ekonomie", už taková sranda není. Je nás tam hodně, většinu času tvoří ne tak dobré prezentace a profesorovi je těžko rozumět, i když studoval USA. Ale aspoň je to pohodář a předmět by neměl být problém. Co jsem slyšel zkušenosti dalších výměnných studentů, tak někteří zdaleka tak nadšení nejsou. Obzvlášť pokud mají bakalářské kurzy. Jejich ve třídě víc, profesoři jsou někdy mimo, a spolužáci, se kterými mají dělat týmové projekty, taky.

A co po nás chtějí? Měli bysme číst...hodně. Měl bych přečíst cca 100-200 stránek na každý týden. Někdy je to třeba, někdy je to zajímavé, někdy se vyplatí vynechat. Jinak máme prezentace, někde průběžný test, někde závěrečný test, někde máme napsat seminárku. Psal jsem zatím dva testy, oba formou psaní esejí. Tři hodiny sedět na zadku a psát a psát. To celkem prověří, co člověk ví. Jeden test byl open book, mohli jsme si přinést, co jsme chtěli, ale to stejně moc nepomohlo, nebyl čas listovat. Před druhým testem jsme dostali otázky předem, což pomohlo o něco víc :)

Tím pomalu zakončím školní vsuvku, to asi není to hlavní, co vás zajímá. Ale před pár měsíci bych si těžko představil, že budu diskutovat se zahalenou dívkou z Bruneje nebo s lidmi z Filipín (parádní země!), že budu poslouchat prezentace od často nervózních Korejců a ještě nervóznějších Číňanů. Jak si na všechno rychle zvykám, tak mi to teď příjde jako běžná věc, ale přece jen je to změna. Ale hlavně je pozitivní, že jako jediný student z Evropy ve třídě dokážu udržet tempo a že nejsem úplně mimo :) České školství a VŠE, díky že nejsem mimoň!

Slepák aneb V korejské nemocnici

Místo z Kyota se Vám hlásím znovu ze Soulu. Naskytl se mnohem zajímavější program, takže jsem cestu do Japonska zrušil. Kdo by taky chtěl do Japonska, když může mít...operaci slepého střeva? :)

V sobotu večer jsem večeři odevzdal toaletnímu příteli dříve než obvykle. Ráno jsem se probudil s očima jako z hororu, normální bolest břicha se změnila v divnou bolest v pravé dolní části pupku. Většinu dne jsem prospal a vůbec neměl chuť k jídlu. Ani popcorn od Eddieho mě nenalákal. Dostal jsem geniální myšlenku, že tohle je fakt divný a že by to mohl být slepák. Udělal jsem si diagnózu po internetu :) Podle symptomů na wikipedii byla celkem slušná pravděpodobnost na slepák. Bolest v pravém podbřišku, bolí ještě víc po uvolnění tlaku, zvracení, snížený apetit, teplotu jsem si změřit nemohl. Brnkl jsem do nemocnice, co si myslí o mé profi diagnóze. Měl jsem se zastavit, jen jestli to bolí fakt děsně, jinak až zítra. Děsně to nebolelo, tak jsem se zase uložil k zimnímu spánku.

Váš pokoj stojí bude stát 7000/den, souhlasíte? :)

V pondělí jsem prvně zašel do zdravotního střediska na kampusu. Byla tam jediná paní a neuměla anglicky. S pomocí překladu náhodné kamarádky se mi podařilo aspoň trochu vysvětlit, o co jde. Prý je mému žaludku zima, nemám pít mléko a mám pít hodně teplého čaje. No tak joo, paní určitě ví, o čem mluví. Eddiemu to přišlo jako nejblbější diagnóza na světě, a páč čaj nefungoval, došlo mi, že paní nemusí být zdaleka tak geniální. Sbalil jsem si věci rovnou na pár dní a vyrazil směr nemocnice. Taxík tam byl hned. Jinak taxíky jsou v Koreji děsně levné, ze školy do nemocnice jen za páďo :) (normálně tak 20-30 minut chůze).

Eddie: "Stay positive, man!"

Yonsei Severance Hospital je přes 100 let stará, jmenuje se po nějakém pánovi, co kdysi dal strašně peněz na její vybudování, a mají tu centrum pro cizince. Po úvodních procedurách jsem se náhodou dostal ke stejnému doktorovi, se kterým jsem den předtím volal. Byl to ještě student, internista. Moji wiki-diagnózu potvrdili celkem rychle, když se na pár vteřin objevil starší americký doktor. Zmáčkl, pustil, já zabučel, zeptal se mě, jestli mám chuť k jídlu, a bylo skoro jasno. Pro potvrzení jsem ale měl jít ještě na CT a test krve. Sranda ale přišla, když před provedením testů chtěli, abych za ně zaplatil. Když mi ukázali částku přes milion, říkal jsem si, že něco musí být špatně (milion/60=asi 16 500). Kdyby ubrali jednu nulu, tak by to nebyl problém.

Na pohotovosti

Nakonec mi pomohl místní "money man", kontaktovali jsme moji pojišťovnu, měl s tím dost práce, ale vymysleli jsme plán. Zaplatím na místě za vyšetření CT (něco přes 10 000), pak pošlou výsledku testu pojišťovně, aby viděla, že to fakt není sranda, a ta pošle zpátky garanci, že uhradí další náklady. Dal jsem dohromady svoje wony, dolary + co dovolil měsíční limit na kreditce a za chvíli už mě vedli na CT. Bez peněz do nemocnice nelez, neboli bez peněz ani nemocnice nehrabe. Ok, to jsem přehnal :) ale není špatný si to uvědomit. Výsledky CT slepák potvrdily, dokonce už byl prasklý a pouštěl sajrajty do zbytku těla. Nevim, o kolik bych musel přijít později, aby už bylo pozdě, ale prý to není sranda.

Parádní výhled z pokoje

Pak už to šlo celkem rychle, hurá na lůžko na pohotovost mezi desítky mnohem hůř vypadajících lidí. To jsem si říkal, jak jsem na tom vlastně dobře. Zavolal jsem Eddiemu, že musí přijít, kdybych při operaci umřel nebo tak něco. Cestou prý viděl paní, co byla úplně celá od krve. Myslím, že byl vyděšenější než já. Pak už jen dalších asi milion testů a skenů, připravit se, počkat, až slehnou moje odpolední banány, vyčurat a v 11 hurá na sál. Poslední si pamatuji, jak se mě snažili vyděsit, že někdy lidi při operaci silně skousnou a poničí si zuby, pak jsem dýchal do nějakého náhubku a za chvíli jsem spal, ani nevím jak.

a ještě

Probral jsem se na pokoji, vedle setřička s andělským hlasem a ďábel Eddie. Dobře, dobře, žádné rasistické narážky :) Jedna injekce do zadku na dobrou noc a čekání na ráno mohlo začít. Začátky po operaci byly sranda. První kroky, první cesta na záchod, první okruh po nemocničních chodbách, později první doušky vody. Vždycky byla nějaká výzva na překonání :) Ráno vždycky potěšil onen americký doktor, co se na pár vteřin objevil s hláškami typu "Gratuluji, že jste přežil.", "Máte štěstí, že jste naživu.". To pak člověk přestane řešit kraviny a je rád, že je rád.

Část místního závodního okruhu, Korejci mě většinou dávali

Ježiš, to jsem se zase rozepsal, už jen pár poznámek, slibuju. Sestřičky byly parádní. Anglicky uměly různě, jejich verze angličtiny, tzv. konglish, je někdy dost vtipná. Jedna, která zrovna uměla dost málo, mi pomohla dovolat se korejských aerolinek a zrušit letenky do Japonska. Hodně pomohl obrázek letadla, co jsem měl v mailu, pak už bylo jasno, o co jde :) Akorát jedna sestřička mě chtěla zničit, furt mi nabízela injekce proti bolesti. Přesnější je anglický název "pain-killers", protože zadek mě bolí ještě 3 dny po poslední injekci. Postupně jsem byl na jedno, dvou a pětilůžkovém pokoji, taky jsem viděl spoustu dalších pokojů, když jsem kroužil po chodbách. S každým marodem tam zůstával někdo z rodiny NONSTOP. U každé postele bylo minilehátko (tak na délku mých nohou), kde návštěvníci přespávali. Takže na pokoji pro pět nás bylo vždycky minimálně devět. Hodně jim pomáhali, ale to bych se asi zbláznil, kdyby tam se mnou byla nonstop třeba mamina (sorry mami :)) Byl jsem rád, že jsem si aspoň pár věcí mohl udělat sám, že jsem měl něco trochu smysluplného na práci kromě válení se a kroužení po chodbách. Jinak jsem s sebou měl notebook, takže jsem mohl přečíst něco do školy (trochu) a po letech si postavit pár vláčků ve hře Transport Tycoon (trochu víc).

a ještě jeden výhled + antibiotika

Na chodbě měli počítač s internetem, což bylo super, páč jsem mohl napsat domů a kamarádům. V Internet exploreru sice neběžel facebook, ale to mě jako správného závisláka nemohlo odradit! Stáhl a nainstaloval jsem Firefox a bylo to. Automaticky software ho sice vždycky po pár hodinách odinstaloval, ale tak co, nikam jsem nespěchal. Přišly mě navštívit kamarádky ze Singapuru, z jejich příběhu je úplně málem umřel, smích dost bolel. Taxík je vzal do špatné nemocnice a tam na ně koukali dost divně, když se ptali na moje devatenácté patro. Jejich nemocnice měla pater jen osm. Ne že by to z venku nebylo vidět :) Takže přišly trošku pozdě a za chvíli zase musely jít, aby stihly školu. Naše univerzita má totiž parádní systém, kdy člověk při více jak 3 absencích dostává automaticky nezapočteno. Myslím, že to stejně nestihly.

Ve středu jsem dostal najíst, ve čtvrtek mi vytáhli z těla hadičku, v pátek mě odpojili od nitrožilní výživy. Dostal jsem oběd na rozloučenou, antibiotika a účet na 7,7 milionu a mohl jsme běžet. Zastavil jsem se poděkovat v zahraničním centru, tam mě ujistili, že s pojišťovnou je všechno domluveno, takže paráda. Venku bylo krásně, na kolej jsem šel pěšky.

Ponaučení pro příště (pro mě teda už ne, ale aspoň pro Vás): Až Vás bude divně bolet pravý podbřišek a nebudete mít vůbec chuť k jídlu (+ případně teplota a další srandy), teplý čaj to nezachrání!

A ještě písnička od Monty Pythonů na závěr :) 

V korejské rodině

Abych si trošku odpočinul od angličtiny, začetl jsem se do francouzské knížky o Japonsku. Do Kyota poletíme korejskými aerolinkami, co mají stránky pouze v korejštině. Zase si vyzkouším, jestli ještě umím česky, a poslechnu si trošku slovenštiny. No ale hlavně konečně využiju japonská slovíčka, co jsem okoukal z anime filmů. Ale to všechno až příští týden :) Zato minulý víkend byl převážně v korejském duchu.

Zelené auto!!!

Vyrazil jsem navštívit rodinu Hye Joon (čti hedžun), mojí kamarádky, která minulý semestr studovala v ČR a já jí pomáhal. Bydlí v bytě ve městě asi půl hodiny autobusem ze Soulu, byt je prostorný kuchyň, jídelna a obývák nejsou nijak výrazně oddělené a tvoří jeden prostor. Přivítala mě maminka s večeří, byla strašně hodná, ale neumí anglicky, takže jsme si popovídali jen přes Hye Joon, ale tu překládání moc nebavilo. Ráno jsem dokonce potkal i tatínka, což jsem prý měl velké štěstí, skoro pořád pracuje. Posnídal jsem s bráchou, je zhruba o 3 roky mladší než já, začíná výšku a rovnou se zapojil do univerzitních novin. Jako správný Korejec nemá moc času a brzo se chystá na vojnu. Ta trvá 20 měsíců a musí na ní každý Korejec kvůli hrozbě ze Severní Koreji. Chtěl by sloužit v americké jednotce, prý je to jednodušší, procvičí si angličtinu a líp tam vaří.

Hye Joon a 3 sestřenky s tetou uprostřed

Další den jsme prošli dva parky, co ve městě mají. Parky jsou určitě pro měšťáky příjemné, všude jsou venkovní cvičící stroje nejen pro staříky. Jinak v jejich městě ale nic k vidění není, jen moderní budovy. Svezl jsem se barevným korejským autem! (velký zážitek, většina aut je černých, bílých nebo šedých) Jinak skoro všechna korejská auta mají GPS, bez ní jsou ztracení, ale ani se jim nedivím, kdo se má v těch velkých městech vyznat. Po obědě přišel osudový telefonát. Volali jejich známí, že jedna z jejich příbuzných (maminka manželky bratra Hye Jooniny maminky :)) zemřela. Pozvali mě, jestli chci s nimi jet na pohřeb, a večer jsme vyrazili. Já, Hye Joon, maminka a strýc za volantem, přes 4 hodiny jízdy směr jih (úplně jih, blízko pobřeží). Na pohřeb jsme dorazili v 11 večer.

Mamina

Korejský pohřeb není stejný jako náš. Nejbližší rodina zesnulého zůstává 3 dny (non stop) na pohřebním místě, což je velká speciální místnost, vypadá to jako restaurace. Tady truchlí a přijímá příbuzné a další, co přijdou vyjádřit soustrast. Kdo příjde, tak předá nějaké peníze, rozloučí se se zesnulou (to jsem moc neviděl), nají se, popovídá si z pozůstalými i dalšími členy rodiny. Atmosféra ani nebyla moc smutná, prý byli po celém dnu moc unavení na to, aby ještě byli smutní. Přisedli jsme k Hye Joonině tetě a třem mladším sestřenkám. Jsou fakt veselá rodinka (i na pohřbu), většinu času si dělali srandu z jedné sestřenky, která dostala z testu z matematiky 8 bodů ze sta, a divili se, že mi chutná syrová ryba. Nikdo ale neuměl anglicky, takže celý výlet jsem střídal komunikaci přes Hye Joon, body language, svých pár korejských slovíček a tichou domácnost.

Přežírat se nemá...ale co už

Přespat jsme jeli do domu strýce, jehož tchýně zemřela. Já, soulský strýc a šest Korejek. Domácí zůstali truchlit další dva dny. Dům zajímavý, truchlící strýc má stavební firmu, takže si ho stavěl sám. Má dvě patra, ale strop mezi nimi skoro není. Druhé patro je velká díra, náhorní plošina, most, co na ní vede, a jeden pokoj, oddělený skleněnými dveřmi. Dole velký kuchyňo-jídelno-obývák, pokoj a koupelna. Spal jsem na náhorní plošině, odkud bylo vidět skoro po celém domě. Ráno jsem vstal tak rozumně, maminy chystaly jídlo a dcery spaly (spaly fakt hodně :)). Veškerou práci (vaření, nošení, mytí nádobí a tak) dělaly jen maminy, holky moc nepomáhaly. Když jsem se ptal, jestli chtějí pomoc, tak jsem skoro způsobil paniku, mamina šla radši vzbudit Hye Joon, co že jsem to vlastně chtěl.

 

Cesta k chrámu

Sobotu jsme strávili výletem do ekologického zálivu se zvířátky, rostlinkami a tak, velkým obědem a návštěvou chrámu. Byli fakt děsně hodní, myslím, že jsem přibral pár kilo. Sice jsme si moc nepokecali, ale člověk nemůže mít všechno. Do chrámu jsme dorazili večer, cesta byla osvětlená stovky lampionů. Měli jsme štěstí s načasováním, jeden mnich odbíjel na obrovský zvon a pak jsme se připojili k modlitbě s několika dalšími mnichy a mniškami. Další den, po řádném vyspání (já zatím skoukl všech 70 programů korejské televize) nás už čekalo jen rozloučení (tetě a sestřenkám jsem věnoval aspoň pár pohledů a Studentskou pečeť) a pětihodinová cesta autobusem zpátky do Soulu.

Kimchi krize + podzimní hory

Kimchi (kimči) je tradiční kvašené korejské jídlo a nejoblíbenější příloha. Nejčastěji se vyrábí ze zelí, ale používají se i ředkve nebo okurky. Existuje mnoho různých variant kimchi, v různých oblastech se používají různé postupy a koření. Nejčastější a nejvýraznější je pepř z červených chili papriček. Korejci snědí ročně asi 2 miliony tun kvašeného zelí a dokonce posílají vzorky na mezinárodní vesmírnou stanici. Kimchi se podává téměř ke každému jídlu, ať je to snídaně, oběd či večeře. Tedy aspoň podávalo, dokud nepřišla....kimchi krize :)


Příliš tuhá zima a příliš mokré léto způsobily, že letošní sklizeň zelí nebyla nic moc. Ceny zelí i kimchi několikanásobně vzrostly. Noviny mluví o "národní krizi" a vláda hledá řešení. Situace se zdá vážnjší než při finanční a ekonomické krizi, lidé šílí a kradou zelí z farem. Korejské zelí bude nejspíš nahrazeno dovozem z Číny, to ale bude muset prvně vláda zrušit omezení na dovoz. Korea si chrání domácí producenty snad ve všech odvětvích, ale kimchi krize je naučí kouzlu volného obchodu :)

Kimchi mám fakt rád, pálí jen tak akorát. A navíc je děsně zdravé, dobré a tak. Jenže během posledních tří týdnů v menze dostáváme jen kimchi ředkve, což není to pravé ořechové. V restauraci musí mít člověk štěstí. Myslím, že to přežiju, ale nevím co Korejci. Jsem zvědavý, jak krize dopadne :)

Jinak jsem napsal dva testy během místního zkouškového období v půlce semestru (2*3 hodiny psaní esejí) a vyrazil na východní pobřeží do městečka Sokcho. Hlavní plán bylo vyrazit do hor národního parku Seoraksan. S Olivierem z Francie jsme nakonec udělali túru na vrchol (1708m) s otevřeným koncem. Věděli jsme, že tam je několik srubů, kde se dá přespat. Když jsme prošli kolem dvou, které byly zarezervované na měsíc dopředu, byli jsme trošku nesví, ale ve srubu pod vrcholem místo naštěstí měli. Naše vybavení (botasky, džíny, sušenky, korejské sladké knedlíky, rybí konzerva a sušené mango) bylo v kontrastu s profi Korejci, ale to nám nevadilo. Byla to nádhera. Od barevných podzimních stromů dole v údolích, přes trošku strašidelně šedé vyšší oblasti až nad mraky vstříc slunci a krásným výhledům. Někde člověk mohl stát hodiny a jen koukat.

Po západu slunce se dost ochladilo, na což jsme nebyli vybaveni, tak jsme seskákali do chajdy a v šest hodin šli spát. Srub jsme sdíleli s několika stovkami horochtivých Korejců, spali v pokojích, na chodbách i venku. Ráno super dlouhá fronta na záchod a pak kus cesty v dlouhém průvodu, ať se šlo jakýmkoliv směrem, no prostě klasika korejských hor. Připadali jsme si dost mladí, potkali jsme velké průvody starých lidí, některým bylo určitě přes 70. Před návratem do Seoulu jsem musel vyzkoušet říjnové korejské moře. Nebylo zas tak studené, ale stejně jsem byl asi jediný na kilometry daleko, kdo se koupal. Za mnou byla cedule zákaz koupání, sice jsem měl v zásobě scénku "stupid foreigner", ale pár minut mi stejně stačilo a byl jsem na cestě vstříc syrové rybě a dopravní zácpě na cestě zpátky.