Kimchi krize + podzimní hory

Kimchi (kimči) je tradiční kvašené korejské jídlo a nejoblíbenější příloha. Nejčastěji se vyrábí ze zelí, ale používají se i ředkve nebo okurky. Existuje mnoho různých variant kimchi, v různých oblastech se používají různé postupy a koření. Nejčastější a nejvýraznější je pepř z červených chili papriček. Korejci snědí ročně asi 2 miliony tun kvašeného zelí a dokonce posílají vzorky na mezinárodní vesmírnou stanici. Kimchi se podává téměř ke každému jídlu, ať je to snídaně, oběd či večeře. Tedy aspoň podávalo, dokud nepřišla....kimchi krize :)


Příliš tuhá zima a příliš mokré léto způsobily, že letošní sklizeň zelí nebyla nic moc. Ceny zelí i kimchi několikanásobně vzrostly. Noviny mluví o "národní krizi" a vláda hledá řešení. Situace se zdá vážnjší než při finanční a ekonomické krizi, lidé šílí a kradou zelí z farem. Korejské zelí bude nejspíš nahrazeno dovozem z Číny, to ale bude muset prvně vláda zrušit omezení na dovoz. Korea si chrání domácí producenty snad ve všech odvětvích, ale kimchi krize je naučí kouzlu volného obchodu :)

Kimchi mám fakt rád, pálí jen tak akorát. A navíc je děsně zdravé, dobré a tak. Jenže během posledních tří týdnů v menze dostáváme jen kimchi ředkve, což není to pravé ořechové. V restauraci musí mít člověk štěstí. Myslím, že to přežiju, ale nevím co Korejci. Jsem zvědavý, jak krize dopadne :)

Jinak jsem napsal dva testy během místního zkouškového období v půlce semestru (2*3 hodiny psaní esejí) a vyrazil na východní pobřeží do městečka Sokcho. Hlavní plán bylo vyrazit do hor národního parku Seoraksan. S Olivierem z Francie jsme nakonec udělali túru na vrchol (1708m) s otevřeným koncem. Věděli jsme, že tam je několik srubů, kde se dá přespat. Když jsme prošli kolem dvou, které byly zarezervované na měsíc dopředu, byli jsme trošku nesví, ale ve srubu pod vrcholem místo naštěstí měli. Naše vybavení (botasky, džíny, sušenky, korejské sladké knedlíky, rybí konzerva a sušené mango) bylo v kontrastu s profi Korejci, ale to nám nevadilo. Byla to nádhera. Od barevných podzimních stromů dole v údolích, přes trošku strašidelně šedé vyšší oblasti až nad mraky vstříc slunci a krásným výhledům. Někde člověk mohl stát hodiny a jen koukat.

Po západu slunce se dost ochladilo, na což jsme nebyli vybaveni, tak jsme seskákali do chajdy a v šest hodin šli spát. Srub jsme sdíleli s několika stovkami horochtivých Korejců, spali v pokojích, na chodbách i venku. Ráno super dlouhá fronta na záchod a pak kus cesty v dlouhém průvodu, ať se šlo jakýmkoliv směrem, no prostě klasika korejských hor. Připadali jsme si dost mladí, potkali jsme velké průvody starých lidí, některým bylo určitě přes 70. Před návratem do Seoulu jsem musel vyzkoušet říjnové korejské moře. Nebylo zas tak studené, ale stejně jsem byl asi jediný na kilometry daleko, kdo se koupal. Za mnou byla cedule zákaz koupání, sice jsem měl v zásobě scénku "stupid foreigner", ale pár minut mi stejně stačilo a byl jsem na cestě vstříc syrové rybě a dopravní zácpě na cestě zpátky.

DMZ aneb na skok v Severní Koreji

DMZ, "DeMilitarizovaná Zóna" je pásmo země, které už zhruba 60 let odděluje Severní Koreu od Jižní. 250 kilometrů dlouhá a průměrně 4 kilometry široká, DMZ je ve skutečnosti nejvíce militarizovanou hranicí na světě. Toto místo, které rozdělilo jeden národ a spousty rodin (téměř) nepřekročitelnou hranicí, jsem prostě musel navštívit. Vyrazil jsem s Martinou ze Slovenska, takže jsem tu poprvé velkou část dne mluvil česky. Byl to celkem nezvyk, často už jsem anglicky i uvažoval a přemýšlel nad českými slovy. Nakonec to ale byla Martina, co na mě první promluvila anglicky :) To budou doma veselé Vánoce, jestli ze sebe nic nevymáčknu. Haha, nebojte, mamko s babičkou, jen si z vás dělám srandu.

Troška historie. Po druhé světové válce to s Koreou vypadalo podobně jako s Německem. Severní část si vzal pod "správu" Sovětský svaz a jižní část Spojené státy. Jako hranici stanovili 38. rovnoběžku. Co ale čert nechtěl, přišla studená válka a s ní vyhlášení dvou nezávislých korejských států. Krvavý pokus o sjednocení učinila v roce 1950 Severní Korea a nečekaně zaútočila na své jižní kolegy. S požehnáním Číny i Sovětského svazu využili moment překvapení a během několika dní zabrali většinu Korejského poloostrova. Spojené státy a OSN přišly na pomoc. Je to trochu složitější příběh, na který si nevzpomenou 3 miliony mrtvých, ale výsledkem bylo ustanovení demilitarizované zóny v roce 1953. Koreu nepotkal stejně šťastný osud v podobě sjednocení jako Německo. Co jsem slyšel od lidí, stále věří ve sjednocení. Korea má dokonce Ministerstvo pro sjednocení, šance jsou ale podle mě v nejbližších letech nulové.

Co že jsme to ale vlastně viděli? Nejdříve most, po kterém byli váleční vězni puštěni domů po skončení války (pokud tam chtěli). Navštívili jsme observatoř s pěkným výhledem do Severní Koreji. Počasí nám přálo, hory vypadaly krásně, průmyslové centrum (vlastněné Jihokorejci) už tolik ne. Vtipná je propagandistická vesnice, kterou Severokorejci postavili jenom proto, aby zapůsobili, ale nikdo v ní nebydlí. Nejvtipnější jsou vlajky obou Korejí naproti sobě. V průběhu let se předháněli, kdo bude mít vyšší vlajku. Prostě chtěli ukázat lidem, která Korea je lepší a vyspělejší. Výsledkem je 160 metrů vysoká vlajka na severu (nejvyšší na světě!) a 100 m vysoká jihokorejská vlajka (2. nejvyšší :)). Další v pořadí byl 3. infiltrační tunel. Tunel, který v roce 1974 se zděšením Jihokorejci objevili a zjistili, že podzemní invaze ze severu nemusí být vůbec daleko. Čtvrtý takový tunel byl objeven ještě v roce 1990, odhaduje se ale, že by jich mohlo být kolem 20. Seveřani napatlali zdi tunelu na černo, aby měli výmluvu, že je to tunel na těžení uhlí. Důmyslné, co? :) Asi fakt mysleli, že to klapne, však podobné triky uplatňují na svoje lidi dodnes. Jinak to vypadá jako normální tunel nebo důl se žlutými dírami na dynamit, jakých máme doma spoustu. (tunelů, ne děr) Zvláštní atmosféru mělo vlakové nádraží postavené speciálně pro cesty do Severní Koreji. Úplně prázdné, červené semafory svítí, vlaky nikde. Jen fotka George W. Bushe, který byl u zakládání.

Severokorejské pivo, víno a soju

Severní Korea!

  

To hlavní mělo teprve přijít po rychloobědě. Panmunjom je místo přesně na hranici uprostřed DMZ. Vojáci obou Korejí tu na sebe koukají a odehrávají se tu diplomatická jednání. Před vjezdem do základny nám korejský voják zkontroloval pasy a vhodné oblečení i boty. V základně jsme přesedlali do jejich vojenského (turistického) autobusu a mířili dál na sever. Na místě nás nahnali do modré budky, přesně její polovinou prochází hranice. Honem šup šup všechno vyfotit, zapózovat s jihokorejským vojákem na severní straně a už nás zase hnali pryč. Další turisti už čekali. Venku jsme si všichni stihli vyfotit (než nám řekli, že fotit nesmíme)  severokorejskou budovu i s vojákem, co na nás koukal dalekohledem. Zamávat jsme nemohli. Pak už následovala jen okružní cesta autobusem po pár místech na základně, s focením dovoleným jen na povel, a obchod se suvenýry.

Na severní straně :)

Rozcestník: Pyongyang 205km, Seoul 56km

Severokorejská čokoláda s houbičkama

To by o DMZ stačilo, zítra mám svůj první korejský test :)

Pro zájemce jedna severokorejská stránka: http://175.45.179.68/English.htm

Hi Seoul v říjnu

Tak první měsíc a kousek je za mnou. Zaběhl jsem si celkem pravidelný režim, přes týden škola, akorát o víkendu nejezdím domů a nedělám akce pro děcka :) Je to pro mě nezvyk, mít tolik času, tak se furt snažím ho nějak rozumně naplnit. Začátek října se tu nesl ve znamení Hi Seoul Festivalu.

Úvodní ohňostrojová show od Francouzů

Korejské divadlo o životě starých  lidí

Festival probíhal po deset dní na několika místech, zahájen byl obrovským francouzksým ohňostrojem. Tedy spíš ohňostrojovou show, kdy se tradiční dělobuchy doprovázené hudbou střídaly se ohnivými a světelnými vystoupeními. Parádní, jenom ta hudba udělá moc. Celý festival byl "neverbální", čímž asi chtěli zdůraznit mezinárodní rozměr festivalu, kdy každý rozuměl každému představení. Vystupovaly taneční, hudební, divadelní a umělecké skupiny z celého světa. Podařilo se mi prokouknout korejský frontový systém (prvně dlouhá fronta na volné lístky aspoň hodinu předem, potom přesun do fronty na vstup do sálu) a dostal jsem se na vystoupení slavné korejské kuchařsko-bubenické skupiny Nanta (http://www.youtube.com/watch?v=cNjVB5I2Weg&feature=related). Další den už byla na místě speciální fronta na lístky pro cizince, která nám umožnila předběhnout všechny Korejce. Trochu zvláštní, asi chtějí na cizince udělat dojem.

Soulský orchestr

Korejští bubeníci všechny roztančili

S Audrey a Pearlyn ze Singapuru na představení o Červené Karkulce

Geniální "Sféry", lidi v koulích 5m nad zemí

Další ohňostroj byl na závěr festivalu a tentokrát to bylo maso! Ohňostroje mají v Asii velkou tradici. Soupeřily postupně čínský, kanadský a korejský ohňostroj. Čínu jsme ale nestihli celou, protože metro bylo neuvěřitelně nacpané ohňostrojechtivými Korejci i cizinci. Vystáli jsme si frontu na naše metro, třetí bylo naše. Uvnitř jste se nemuseli bát, že byste spadli, nebylo kam. Po příjezdu do cíle trvalo aspoň 20 minut dostat se šouravými kroky na povrch. Chudák Eddie se dost zapotil, se divím, že není z Havaje na vedra zvyklý. Podívat se na ohňostroj nakonec prý přišlo víc než milion lidí. Nejlepší byl samozřejmě ten korejský :)

Fronta na ohňostroj

Vyrazil jsem do národního parku Bukhansan, podívat se na hory okolo Soulu. Vyrazil jsem v pátek, protože o víkendu jsou korejské hory narvané k prasknutí, na vrcholy se stojí fronty :) Horochození je nejoblíbenější korejský sport, aspoň co do počtu aktivně zúčastněných. Taky není divu, když mají hory všude (70 % rozlohy). Na túře se dá krásně pozorovat, jak velký důraz kladou Korejci na svůj zevnějšek a sociální postavení. Skoro všichni, staří i mladí, mají super profi horské vybavení. Kalhoty, trička, bundy, boty i hůlky. Na horách vypadat neprofi je asi dost velká ostuda, takže jsem byl jediný člověk v džínách široko daleko. Jinak jsou ale dost hodní, od staršího páru jsem jen tak dostal bonbony (vypadaly dost profi). Taky jsem potkal dva staříky, co bydlí nedaleko a chodí sem pravidelně, oba uměli anglicky a věděli něco o ČR. Jeden znal Pražské jaro a druhý znal značku českých horolezeckých hůlek (tu jsem bohužel neznal já, ale prý jsou fakt dobré). Dobyt vrchol Baegundae (836 m.n.m). Cestou zpátky jsem nastoupil do náhodného autobusu a využil jsem, že dokáž přečíst korejské znaky. Ne že bych těm slovům rozuměl, ale aspoň jsem mohl poslouchat zastávky a správně vystoupit.

Na vrcholu se pózuje i modlí

Dnešní poslední postřeh je ze školy. Moje čínská kamarádka z předmětu východoasijská ekonomika měla prezentaci. Byla dost zoufalá, protože o ekonomii netuší skoro nic, strávila nad tím strašně času. Den předem za mnou přišla, že celou noc nespala a před tím třikrát brečela. Tak jsem jí s tím trochu pomohl, skoro všechno měla už hotové, ale aspoň vypadala klidněji. Další den jsem ale zjistil, že večer dostala email od profesorky, že má prezentaci trochu předělat, takže zase nespala. Nakonec odprezentovala celkem slušně a šla spát :) Tím jsem jen chtěl ukázat, že Číňané berou vzdělání hodně vážně, ale samozřejmě to neplatí pro všechny, někteří si to tu užívají v západním stylu.

Všechny zdravím, vzpomínám, díky, že mě čtete!