Chuseok

Znovu se hlásím po delší pauze, za kterou můžou prázdniny, škola a trošku moje lenost ;-) Minulý týden od úterý do čtvrtka slavili Korejci svůj asi největší svátek Chuseok [čusok]. Páč v pondělí a v pátek nemám školu, měl jsem celkem slušně dlouhé volno. Škoda že jsem to nevěděl dřív, mohl jsem naplánovat nějaký větší výlet do Japonksa či Číny, ale takhle jsem toho zase stihl spoustu v Koreji. Nejdří ale něco o Chuseoku. Původně jde o třídenní oslavy sklizně, všichni Korejci se sejdou doma se svými rodinami, uctívají předky, navštěvují hroby, hrají společně hry a vaří tradiční lahůdky.

Ve středu míváme pravidelný tutoring Korejštiny od našich buddieků, v týdnu před Chuseokem nás ale čekal speciální čusokový tutoring. Ochuntali jsme zvláštní rýžový nápoj a malé sladké knedlíčky songpyeon. Dívka, která umí dobré knedlíčky, prý bude dobrou ženou :) Taky jsme vyzkoušeli slavnostní oděv, pro pány i dámy v oblíbené barvě, růžové. Zahráli jsme si dvě korejské rodinné čusokové hry. Jedna s podezřelým názvem "chicken fight", kdy skáčete po jedné noze, druhou si držíte před sebou a snažíte se srazit soupeře. Snažil jsem si představit, jak tohle hrají děti se svými babičkami. Druhá hra se jmenuje Yuk, je to strategická desková hra se čtyřmi tyčkami místo kostek. Hrají dva lidi nebo týmy proti sobě a snaží se dostat svoje čtyři panďuláky ze startu do cíle. Něco jako člověče. Náhodou jsem tu hru koupil předtím na trhu, kdy mi prodavačka tvrdila, že je to tradiční korejská hra, tak jsem měl radost, že to je pravda. Pravidla jsem už znal před tutoringem, těšil jsem se na strategický souboj, ale buddíci nám ukázali jen základní tahy ve hře s jedním panďulákem, ani se nezmínili o dalších pravidlech Trošku zklamaný jsem se šel navlíct do růžového oblečku.

O víkendu jsem vyrazil na "Membership training", neboli MT, se svými spolužáky z GSIS (něco jako fakulta, celkem asi 80 studentů z různých zemí, co studují mezinárodní srandy). Jelo nás něco přes dvacet, autobusem jsme vyrazili na ostrov na západním pobřeží, na cestu jsme dostali kimbap, korejskou variantu sushi. MT byl fajn, něco jsme pogrilovali, pokecali, zahráli si hry picí i nepicí. Korejci překvapili mícháním vražedných až nechutných drinků pro poražené. Některé hry jsou očividně mezinárodní, třeba městečko Palermo, představování se s oblíbeným filmem a barvou, deka a další. Hlavně jsem ale poznal nové spolužáky, což se vždycky hodí a co mi na VŠE trošku chybí. (i když zase nevím, jestli bych se na VŠE něčeho takového účastnil, tady je všechno jinak :))

Jeden den jsem podnikl výlet do menšího (1 milion) městečka Suwon, kde je obrovská pevnost Hwaseong zapsaná v Unescu. Přes pět kilometrů hradeb s různými branami, střílnami, památníky, děly a zvonem, na který si můžete za tisícovku zazvnonit :) Nevím proč, ale očekával jsem opuštěnou pevnost s pár historickými budovami, ve skutečnosti ale všude okolo i uvnitř pevnosti byly moderní budovy města Suwon. Do Suwonu se dá dojet MHD vlakem ze Soulu, něco přes hodinku cesty. S dokonalým time managementem jsem dorazil na večeři minutu před sedmou. Další den jsem vyrazil s Pearlyn ze Singapuru (její kamarádky radši nakupují:)) do muzea války. Prý je to jediné místo v Koreji, které se nějak víc věnuje válce. muzeum obrovské, dokumentuje konflikty v Koreji od pravěku, největší část je ale samozřejmě věnována Korejské válce (1950-53). Tu jsme před tím probírali v jednom z mých předmětů, o to to bylo zajímavější. Staré exponáty, zbraně, uniformy, fotky, krátké dokumenty, prostě parádní muzeum, přišlo mi větší a zajímavější než místní národní muzeum.

Ve středu jsme s dalšími dvaceti zahraňáky vyrazili na čtyřdenní výlet do města Busan na jihovýchodním pobřeží, asi 5 hodin busem ze Soulu. Je to druhé největší korejské město (3,5 milionu) a hlavní přístav v zemi. Moře dává Busanu úplně jiný nádech, než má Soul: pláže, přístav, mořský vánek, vodní příšery a rybí trh udělají své. Jen stručně, navštíveno: pláž, moře, lázně (prý jedny z největších v Asii, ale nevim nevim), hory, chrámy, Busan tower, rybí trh, sušený rybí trh, největší obchoďák na světě (certifikát od Guinesse). Na pláži jsme byli jedni z mála, co se koupali, i když voda byla fakt teplá. Korejci se většinou jen pohybovali po pláži (oblečení), kromě čtyřech korejských dívek, co do moře vlezly (taky oblečené). Fakt :), koupaly se v džínách, bundách atd. V chrámech se normálně praktikuje, lidé se modlí nebo s mnichem odříkávají mantry, zvláštní atmosféra. Rybí trh smrdí, ale jen lehce. Do hor jsem vyrazil s Tuomasem z  Finska, po cestě jsme seznámili se Sonem, Korejcem, co pracuje pro mezinárodní firmu, tak uměl dobře anglicky, dokonce byl i v Praze. Krab chutnal výborně, možná to bylo kvůli úsilí, které bylo potřeba pro vydolování nějakého masa. Velká část studentů byla z Francie, často měli tendenci mluvit spolu francouzsky, i když lidi okolo nerozumí, není to úplně příjemný. V Busanu bylo hezky, návrat do Soulu znamenal pokles teploty zhruba o pět stupňů :)

Doporučení pro příště: psát kratší příspěvky, ale častěji.

Sightseeing

V Soulu i okolo něj je toho dost k vidění :) Ještě aby ne, když tu žije lidí jako v celé ČR. Tak teď se trošku rozepíšu o tom, co jsem zatím viděl, a o zážitcích s tím spojených. Studentská organizace H.U.G (Hand Up for Gathering), co nás má na starosti, nás první víkend vzala na výlet do tradiční korejské vesnice Min-sok-chon. Je to jakýsi skanzen nedalekou Soulu, kde můžete vidět tradiční korejskou architekturu, budovy s vytápěnou podlahou, ukázky výrobků a řemesel. Po příjezdu jsme šli rovnou na oběd, všichni (tak 80 lidí) jsme měli bibimbap - rýže, spousta zeleniny, vajíčko + pálivá omáčka podle chuti. Servíruje se ve speciální misce, která jídlo stále ohřívá. Pak na nás čekali tři místní průvodci, tak jsme se rozdělili, a šlo se. Naše paní průvodkyně vysvětlovala všechno možné, od systému budov a významu totemů až po techniku skladování kimchi. Paní ale nebylo úplně dobře slyšet, ve skupině nás bylo moc, šli jsme jako stádo. Ve 4 jsme se sešli na vystoupení tradičních umělců. Předvedla se taneční skupina, kde nejvíc zaujali tanečníci se speciálními čepicemi, které na vrchu měly jakousi vrtulku a k ní přivázanou stuhu. Tanečníci pak rychlým nenápadným kroucením hlavy stuhu roztáčeli a k tomu stíhali normální kreace, skoky a ještě hrát na bubínek. Další na řadě byl provazochodec. Děda byl šikovnej, na laně chodil, seděl, skákal a předváděl různé kreace. Také svůj výkon korejsky komentoval, asi celkem vtipně, Korejci se smáli. A na závěr se ukázali jezdci na koních se svými stojkami, šviháním bičem nebo střelbou z luku za jízdy. Pak se šlo hromadně dál, nikdo ale pořádně nevěděl, co se děje, kam jít, případně kdy kde máme sraz. Mnohem víc by mi sedl volný rozchod s tím, že se někde na konci sejdeme. Takhle je to asi pokaždé, když vás Korejci někam berou, chtějí se o vás starat a ukazovat vám věci, co chtějí oni. Naštěstí byl před vystoupeními chvilku čas, tak jsem podle mapky zamířil na místo, kde měl být buddhistický chrám. Cesta pěkná, potůček, stromy, brána s velkými strážci... pak chrám s budovami okolo. Nejspíš zde žili místní zaměstnanci, uvnitř byli kromě pozlaceného Buddhy a různých ozdob i dva mniši. Parádní klidné místo, pro mě nejlepší zážitek z vesnice. Nevím, proč nás zrovna sem nevzali.

Jeden z prvních průzkumných výletů po Soulu mě zavedl k menšímu paláci Deoksu. V centru města, kdy všude okolo se tyčí vysoké moderní, tvoří takovou historickou oázu. Palác je zhruba ze 14. století, ale jako většina památek tady byl poškozen během japonské okupace (1910-1945). Ale po rekonstrukci vypadá pěkně, tradičně, s malou zahradou a muzeem hned vedle. Naproti paláci je hlavní náměstí, Seoul Plaza. Zrovna tu probíhal Hot festival. Desítky stánků s různými papričkami, omáčkami, pepřem a dalšími pálivými záludnostmi. Na pódiu probíhala soutěž v pojídání papriček, soutěžící (nevím proč), byly většinou starší dámy, vypadaly dost statečně. Pak jsem se uličkami a podchody probloudil k tržišti Namdaemun. Spousta stánků a obchůdků se zbožím tradičním i současným, nakupovaly tu houfy Korejců i cizinců. V jednom z fast food stánků jsem si dal k obědu cosi na špejli, samozřejmě s pálivou omáčkou na vrch. Prý to byla ryba (jakási hmota z ryby). Vrcholem mojí produkce byla Namsan tower. Uprostřed Soulu je kopeček Namsan a na něm vyhlídková věž. I přes hrozné vedro, vlhko a džíny, co jsem měl na sobě, jsem se rozhodl být akční turista, nevyužít lanovky a hezky si to nahoru vyšlápnout. Stálo to za to, výhledy se postupně odkrývaly, spocení Korejci mířili nahoru i dolů, takže jsem v tom nebyl sám. V půlce kopce byla parádní venkovní posilovna obsazená korejskými staříky. Za chvíli jsem byl u věže a mířil výtahem nahoru. Byl tam úžasný výhled, celý Soul jako na dlani, tisíce domů na všechny strany a za nimi kopce a hory. Aglomerace se táhne až daleko za kopce, se vším všudy žije v okolí Soulu 25 milionů lidí, půlka Koreji.

Další sobotu nás buddíci vzali na výlet po některých památkách Soulu. Mělo být 6 různých skupin, aby si každý vybral, co chce vidět. Po zmatcích a čekání nakonec ale byly nakonec skupiny jen dvě. Naše grupa 16 zahraničních studentů a zhruba stejného počtů vyrazila nejdřív do čtvrti Insa-dong. Je to nákupní čtvrť pro Korejce a hlavně turisty. Mají tu spoustu drahých zbytečností, ale i parádní korejské suvenýry, pravé turistické :) Pod dohledem buddíků se mi ale nakupovat nechtělo, tak jsem to nechal na příště, a jen koukal okolo. Bavil jsem se zahraňákem z Pákistánu, muslimem, byl vidět velký kulturní rozdíl. Hedr (tak se jmenoval) byl hodně konzervativní, ale líbil se mi jeho pohled na spoustu věcí jako třeba rodina, alkohol a tak. Mluvil hodně otevřeně a upřímně, vždycky přímo k jádru věci. Po nákupech jsme šli na večeři, u stolu jsme se sešli já, Hedr, Thuomas z Finska a buddy John. Když jsme viděli ceny, tak jsme ani moc hlad neměli, ale John nás asi v rámci zachování cti HUGu nebo možná celé Koreje přemlouval, ať si něco dáme. Tak jsme si všichni 4 objednali dohromady jedno jídlo, jakousi korejskou zapékanou pizzu s kimči, mořskými plody, houbičkami a tak. K tomu mističky s kimchi, oříšky, výhonky atd. Hedr prý neměl hlad a Tuomasovi pizza moc nejela. Tím líp pro mě a Johna :) Pak tam bylo doporučeno zkusit místní pití Dong dong ju. Jakési rýžové víno mléčné barvy, podávané ve velé misce. Když nám ho přinesli, tak se akorát všichni zvedli, že jdou dál, Hedr šel taky, protože nepije. Tak jsme si Dong dong ju vychutnali jen ve třech, poprvé ho měl i John, ač domorodec, a taky mu očividně nejméně chutnalo. Posilněni jsme pak vyrazili ve stopách zbytku skupiny, ale už jsme je nedostihli. Kromě velká brány, náměstí a soch historických postav nás nejvíc zaujaly stovky policistů všude okolo. Byli úplně všude, demonstrativně stáli v řadách, kordonech a různě pobíhali. Pak jsme našli i důvod toho všeho - malá demonstrace proti úpravám kanálu řeky Han, aby zde mohly proplouvat velké lodě (nebo tak něco:)). Policistů bylo rozhodně víc než demonstrujících, připadal jsem si trošku jako v policejním státě, demonstranti to tu určitě nemají lehké. No a to bylo zakončení našeho zvláštního sobotního výletu, který byl ve všech ohledech jiný než očekávaní, ale přesto výjimečný :)

Korejské vychytávky

Dokud ještě kulturní šok trvá (zvykám si rychle), zkusím vypíchnout pár zajímavostí, drobností a rozdílů mezi tím, jak je to v Koreji a jak je to doma. Na snídaně a večeře chodíme do jídelny tady na koleji, což je paráda. Na výběr je vždy korejská a západní verze. Základem korejské verze je vždy (i na snídani) rýže, kimchi a polévka a k tomu vždy nějaké bonusy (maso, spousta různé zeleniny, ryby, chobotnice a neidentifikovatelné věci). Pro zápaďáky  tu jsou na snídani tousty, džem, buchty, cereálie s mlékem, salát, a vždy jedna hlavní věc, třeba párek nebo vajíčko...no a kafe :)) Zápaďáckou večeři jsem ještě neměl, zahlédl jsem spoustu variant: maso, hranolky, často ale i korejské věci. Na snídani dávám většinou přednost přísunu sladké energie, zvládl jsem ale i kombinaci rýže-polévka-kimchi-bonusy. Musím uznat, že korejské verze musí být mnohem zdravější. Jejich stravování má něco do sebe, vyloženě tlustého Korejce nebo Korejku jsem ještě neviděl, jedině pár trošku silnějších. Výhod vidím spoustu: pro člověka mnohem méně starostí, problémů, bolesti atd. a více možností, samostatnosti, radosti. No a pro stát spousta ušetřených peněz za zdravotnictví. Co mě ale v menzách dostalo nejvíc, je Ultra-violet ray sterilizer :) Ultrafialovopaprskový sterilizátor na kalíšky na pití. Vypadá to jako lednička s průhlednými dveřmi, stačí otevřít, šáhnout dovnitř, vytáhnout kovový kalíšek a načepovat si vodu. Ta čistota z kalíšků úplně sálá. Když jsem to viděl poprvé, myslel jsem, že to je vtip...není :)

Mají tu parádní přechody pro chodce. Kromě panáčků tu na větších přechodech také mají odpočítávadlo, abyste viděli, jestli máte šanci stihnout přejít. Odpočítávají se buď vteřiny (zatím jsem viděl nejvíc 30, tak akorát na přejití většího přechodu) nebo čárečky. V metru tu nepotřebují žádné revizory. Abyste se dostali do prostoru metra, musíte si cvaknout kartou a projít turniketem. Pak si zase odcvaknete u východu z prostoru metra, z karty vám to strhne peníze podle toho, kolik stanic jste ujeli. Minimální cena je 1000 wonů, s T-kartou 900 (15Kč). Víc jsem zatím neplatil. Do autobusu jsem se ještě neodvážil nastoupit, systém bude asi podobný, jen bez turniketů :) Za revizory tu rozhododopádně ušetří. Metro má hodně hustou sít, devět linek se různě kříží, stačí jeden dva přestupy a dostanete se všude. Jednoznačně nejlepší způsob pohybu po Soulu. Cena jízdenek mi připomněla, co mi tu chybí: studentské slevy :) Neviděl jsem nikde ani jednu. Při vstupu na památky mají slevy pro děti i důchodce, studenti ale platí plnou cenu. Období vysokoškolského studia je tu nejpohodovějším obodobím života (předtím drsné skoro nonstop studium na střední, potom práce od nevidim do nevidim), takže asi není potřeba ho dále zpříjemňovat.

Nemají tu GSM síť, naše mobily tu nefungují. Páč jsme tu jen na pár měsíců, vyrazili jsme s Eddiem na místní obrovský elektrotrh koupit si ojeté mobily. Po špatném odbočení jsme to vzali hodinovou oklikou, i když tržiště bylo hned vedle stanice metra. Cestou jsme viděli vojenskou základnu uprostřed města (voják se samopalem nám poradil směr), katolický kostel (architektura tradiční japonská) a děsné hromady bordelu. Ty se nakonec ukázaly jako nějaké třídící recyklační středisko, což mě potěšilo. Na tržišti ani noha, zkusili jsme jeden z mnoha malých obchůdků. Po půlhoďce prohlížení, zkoušení a Eddieho tvrdého smlouvání lámanou korejštino-angličtinou jsme každý odcházeli s mobilem za 20000 (330 Kč) i s novou nabíječkou (nejspíš univerzální pro všechny modely). Paní z nás moc nadšená nebyla, ale co už. Simka se do toho nacpat nedá, teď už stačí jen mobil aktivovat u nějakého operátora. Po nákupech jsme se posilnili korejským hot-dogem (doufám, že nebyl fakt z pejska).

Jinak počasí přešlo ze super veder a vlhkosti 100 % a víc na permanentně zataženo, s dešti, deštíky a bouřkami. Teplota příjemně klesla. Zatím přežívám bez deštníku, dneska se ale naše kolejní náměstíčko proměnilo v menší bazén, po venkovních schodech tekl vodopád. Toho jsme s Eddiem využili a vyrazili v plavkách vstříc vodním radovánkám :) Připojil se k nám Sergej z Ukrajiny a dvě Korejky, které to prvně zkoušely s deštníky, ale po menší sprše je stejně odložily. Kolem procházeli normálně lidi, voda po kotníky, deštník v jedné ruce, mobil v druhé. Do vodního parku už teď rozhodně nemusíme.

Poznámka k hygieně: Opravdu si na ní dávají záležet, potkal jsem spoustu lidí na záchodech s kartáčkem v puse, dospělých i studentů.

Poznámka k jídlu: Dnes jsme šli se spolužáky na oběd do korejské restaurace a poprvé jsem měl korejské jídlo bez rýže! (obrovská mísa s polévkou s mušlemi, plněnými taštičkami, zeleninou...)

Střípky prvního týdne

K mnoha zákazům na koleji patří také zákaz vaření. Mají strach z požáru a také to asi souvisí s tím, že Korejci velmi často jedí společně někde venku. Na patře je aspoň společná obrovská lednice. Horší je, že ani kafe si tu člověk nemůže uvařit To se ukázalo jako problém, když jsem usínal po chvíli čtení čehokoliv, i když jet lag jsem už snad překonal. Jako možná náhrada se ukázaly ledové kávy v plechovce nebo kelímku z obchodu od tisícovky výš (1000wonů/60 =asi 17Kč). Taky mě potěšilo, když jsem ve škole narazil na automaty. Kupování kafe v kelímku se ale zvrtlo v bojovku podobné náročnosti jako koupit kafe na VŠE. Vyzkoušel jsem čtyři automaty, oběhal jsem budovu z pátého patra do prvního a samozřejmě až dolní automat fungoval. Škoda že mám všechny předměty v pátém patře. Černou kávu za 200 už si nedám, zato s mlékem za 300 určitě. Jinak si připadám hodně bohatě s desítkami tisíc v peněžence :)

V neděli odpoledne jsme měli Orienation day. Co jinde trvá týden, tady zmáčkli asi do dvou hodin. Dostali jsme pěkný manuál se vším důežitým, nějaké dárečky a tak. Pak se vyvolávali studenti podle zemí, ti si vždycky stoupli, aby si je ostatní mohli pěkně prohlédnout :) Za ČR jsem stoupal jen já, zato Francouzů se zvedlo hned 40, větší skupinky tu mají ještě Číňané a Filipínci (to souvisí nejspíš s tím, že co Filipínec, to křesťan, a že jsme na jezuitské škole). Až jsme se zorientovali, čekala nás welcome večeře v blízké vyhlášené korejské restauraci. Jídlo podobné jako minule, malé mističky s kimchi a dalšími drobnostmi, uprostřed vařič, na něm velká mísa s masem zeleninou, houbičkami atd. Věci se tam postupně přidávaly a samozřejmě ujídaly. Z té spousty vařičů tam bylo trošku teplo, všichni se pěkně zapotili. Pokračování už bylo v režii buddíků, šlo se hromadně do jednoho z barů ve studentské čtvrti Sinchon. Pivo se nosilo ve velkých 3litrových nádobách, rozlévalo se do malých skleniček. Kromě toho nám na stůl nosili různé jednohubky a pochoutky. Jak jsme později zjistili, v některých hospodách si nelze dát pivo jen tak, je k tomu potřeba objednat i něco k jídlu. Což nemusí moc potěšit, zvlášť když tam jdete po večeři. Místa u stolu se celkem často měnila, aby se člověk seznámil s co nejvíce lidmi. Musím trošku zapracovat na zapamatování jmen, zvlášť těch korejských. Moje buddy neměla pochopení pro moje introvertní sklony a jak jsem se chvíli s někým nebavil, koukla na mě a povzbuzovala :)

No a co škola? I když skromně říkají, že je celkem malá, tak určitě ne na naše poměry. Kampus tvoří asi 25 budov včetně kolejí a sportovního areálu. Jsou tu obchůdky, restaurace, fast foody, hřiště a dokonce i banka. Člověk by v podstatě ani nemusel ven a z koleje do školy je to max. 10 minut. Všechny svoje předměty mám naštěstí v jedné budově. Na večerní kurzy korejštiny už mě nevzali, takže jsem se rozhodl dát si o něco víc kurzů z mezinárodních vztahů, abych se tu úplně neflákal. Deadline pro přihlášení byl čtvrtek odpoledne, takže je potřeba se zařídit podle dojmu z první hodiny. Odhlásit jde případně i později, ale jen s podpisem profesora. Nakonec jsem vybral tyto čtyři: Case Studies on International Relations, Seminar on Indian Studies (Indian Culture and Society), International Political Economy, East Asian Economy. Úvodní hodiny byly opravdu jen úvodní, seznamovací a zkrácené. Náročnost kurzů různá, většinou jedna prezentace, mid-term test a závěrečný test, někde jeden z testů nahrazený seminárkou, každý kurz je po převodu za 8 evropských ECTS kreditů. Docházka povinná a bodovaná, maximálně tři absence, jinak máte FA (Failure because of Absences, je to strategie školy, dost si na tom zakládají). Potom mám ještě jeden zvláštní předmět bez kreditů, prý to bude přednáška a diskuse s nějakým hostem pokaždé na jiné téma, první týden hodina odpadla. Moje kurzy trvají 165 minut, profesoři jsou ale rozumní a čas na čurací pauzu se vždycky najde :) O korejské výuce ještě napíšu později, bude toho víc.