První chvíle v Koreji

Večeře...no mísa se spoustou věcí

Ještě v letadle jsme dostali dvě kartičky, kde jsme o sobě měli prozradit skoro všechno, od jména, data narození, adresy pobytu až po přiznání se, jestli s sebou vezeme nějaké milé překvapení jako zbraně, drogy, alkohol nebo parfémy. Na letišti jsme obě kartičky odevzdali, čekala nás půlhodinová fronta k místu, kde všechno kontrolovali. Afričana před námi poslali neznámo kam, ale my jsme prošli relativně rychle. Korejská imigrační politika je prostě dost přísná, ať už se to týká získání občanství nebo jen krátkodobého pobytu.

Za bránou na mě i na Caroline čekala buddy Korejka, každý jsme tedy následovali tu svou. Moje buddy byla vysmátá už od začátku, pomohla mi vyměnit eura za wony a šli jsme najít její buddy kolegyni, která čekala na studentku z Ameriky. Společně jsme pak autobusem frčeli na kolej. Cestou jsem zjistil, že jejich buddy systém funguje tak, že tři nebo čtyři korejští buddy se starají o šest zahraničních studentů. To mi příjde fajn, páč vlastně mám 4 lidi, na které se můžu obrátit a oni se o povinnosti můžou rozdělit, jak můžou. Hej-bin, moje buddy, mě zahrnovala dotazy a informacemi, i když byla unavení a hladová. Cesta se neobešla ani bez focení s typickým širokým korejským úsměvem a prsty do písmene V. Zašli jsme na večeři do korejské restaurace, kde se sedělo na zemi. Moje nohy z toho moc radost neměly, musel jsem celkem často měnit pozice, Korejky z toho měly srandu. Samy se ale stejně taky musely pohnout, tak jsem v tom nebyl sám. Při skládání noh pod stůl jsem zády zavadil o Korejce, který z toho radost neměl, aspoň podle tónu hlasu. Tak jsme se posunuli o něco vedle. Ukázalo se, že Korejec byl opilý, za chvíli už tu byla policie a odvedla ho ven, asi aby nedělal ostudu před cizincem. K jídlu jsme dostali vodu zdarma, příjemná změna oproti České republice, kde si třeba jen o vodě z kohoutku zdarma můžete nechat zdát. Uprostřed stolu vařič, na něj jsme dostali velkou mísu s vodou, spoustou různé zeleniny a dalších těžko identifikovatelných věcí, okolo mističky s kimchi a dalšími více či méně pálivými vychytávkami. Z misky si každý nabíral, jak chtěl, postupně nám tam přidávali maso a nudle a my furt ujídali. Pálilo to, ale nebrečel nikdo :) Až jsme to hlavní vyjedli, tak misku odnesli, nasypali do ní rýži a vzniklo z toho něco jako rizoto. No zajímavý způsob stolování. To už všem praskaly břicha, mně navíc kyčelní a kolenní klouby, tak jsme pomalu šli.

Nezapomeňte úsměv a V

Na koleji to je přísné, asi jako všude. Mají oddělenou dámskou a pánskou část, vstup je na kartu přes turniket, není dovoleno přivést si návštěvu, pít tu alkohol a milion dalších věcí.  Undergraduate studenti (jako bakaláři u nás) musí být na koleji do půlnoci, pokud si nezařídí speciální povolení. Každý prohřešek je obodován trestnými body, za sto bodů letíte. Na pokoj mě zavedl místní student, manažer mého patra. Musel jsem odfajfkovat, že je všechno v pořádku, každou jednotlivou poličku, matraci i zrcadla. Než odešel, tak mě naštěstí napadlo, že bych si mohl vyzkoušet otevírání dveří do pokoje, které je na kartu. Vyšli jsme před pokoj, cvakal jsme kartou, dveře vydávaly různé zvuky, ale ne a ne se otevřít, Korejec to stejné. Musel tedy zavolat hlídače, aby nám s tím pomohl, ten do dveří pořádně vrazil a přimáčkl je...a šlo to. Takže už vím jak na korejskou techniku, až něco nepůjde. Každopádně dveře dost hlasitě pípají při otevírání i zavírání, není asi moc šance, že u toho někdo vydržel spát.Po chvíli mi dorazil spolubydlící, Edward z Havaje. Tmavší pleti, trošku šikmé oči, nabušený, surfuje, narodil se v Koreji, studuje korejská studia, umí něco korejsky...a hlavně pohodář. Takže první den skončil nadějně.

Cesta

Modlící místnost pro muslimy

Pár v obležení

Po pečlivém ranním převažování kufru všechno klaplo i na letišti, naložili mých 29,5 kilo kufrů, dokoupil jsem pražské suvenýry a mohl jsem letět. Pět hodin do Dubaje uteklo rychle, hodně zabralo jídlo, uspořádat si všechno na tom malém tácu a najíst se je takový menší hlavolam. Pak jsem chvíli zjišťoval, jak se ovládá ten minidisplej přede mnou, se spoustou filmů, programů a hudby a podařilo se mi vychytat načasování a skouknout jeden film. Letiště v Dubaji je moderně arabské, klimatizované, velké a se spoustou lidí. Velká část jich pospávala, kde se dalo - na sedáčkách, lehátkách  i na zemi. Arabské ženy zahaleny různě, chudáka Inda vyháněli ze záchodů, že si tam v umyvadle nohy opravdu umývat nemůže. Za pozornost stály speciální modlící místnosti pro muslimy. Z Dubaje jsem letěl něčím trošku větším, Airbusem A-380 - sice byl fakt velký, ale batoh jsem si tejně musel narvat pod nohy, páč nahoře nebylo místo. Jako jeho největší výhodu jsem viděl to, že si člověk mohl pustit, jaký film chtěl (z pár stovek nabízených), a mohl si ho pauzovat. Takže kdybych většinu z těch asi osmi hodin neprospal, tak jsem film o Konfuciovi mohl stihnout skouknout celý. Seděl jsem vedle Caroline, budoucí spolužačky ze Sogangu, cestovala z Německa. Takže jsme si vyměnili svoje zkušenosti s přípravou na pobyt, a později jsme spolu mohli projít všemi kontrolami na letišti. Z druhé strany vedle mě seděl Američan korejského původu, který letěl navštívit svého tátu a rád se s námi podělil o o svoje znalosti o Koreji. Třeba nám prozradil, že náboženské organizace mají velký vliv na uviverzitní vzdělání. Dvě velké mlékařské společnosti prý vlastní dvě velké univerzity a každá z těch mlékařských společností patří jiné náboženské organizaci, jedna křesťanské a druhá buddhistické. Poprvé jsem ochutnal kimchi, pálilo tak přiměřeně.