Hola hola, škola volá

Po návratu z nemocnice jsem se zase přiměřeně vrhl na školní povinnosti...teda radosti. To mi připomnělo, že jsem chtěl kdysi napsat víc o tom, jak to tu ve škole chodí. Jen chci předem upozornit, že moje Sogang University je velmi konzervativní, katolická škola. Takže moje zkušenosti určitě nebudou platit pro celou Koreu. Navíc studuju magisterské kurzy, které se hodně liší od těch bakalářských, co jsem slyšel. Ale tak lepší než nic :)

Začnu vztahem mezi studenty a profesory. Být učitel v Koreji je velevážené a dobře ohodnocené zaměstnání. Narozdíl od ČR. Všichni učitelé jsou oslovováni jako profesoři, ať jsou staří nebo mladí. Na konci hodiny se často ozve sborové "Thank you, professor." No dokážete si to představit u nás? Každý profesor má přiřazeného jednoho ze studentů jako technického asistenta, TA. TA má na starosti veškeré formality, papírování, kopírování textů, stará se o internetové stránky atd. Učitel se tak opravdu může soustředit na učení. V Koreji obecně prý nesouhlasit s profesorem není obvyklé. Profesor má pravdu, i když nemá pravdu.

O něco divnější už je to, že profesor dostane od TA každou hodinu kafe, džus nebo něco jiného k pití. Jedna moje profesorka z toho byla celkem vyjevená, nevěděla, o co jde, a nakonec stejně řekla, že to je hezké, ale že tohle nepije. To se hned dva studenti zvedli, jeden běžel koupit něco jiného a druhý nabídl něco ze svých zásob. No nevěřil jsem svým očím, profesorka (učí na Sogangu poprvé) taky ne. Ale to furt není nic, co jsem slyšel od kamarádky, co se děje v jejich předmětu. Profesor se je snažil naučit, jak je život o penězích, a žádal studenty, aby mu přinesli něco k jídlu...a Korejci nosili. Pak se vždy vyptával, kdo přinesl co, a hodnotil to. Nakonec si řekl i o peníze. No dokážete si to představit u nás? :) Ale tak to není tím, že to byl Korejec, ale že to byl hňup.

To, že je škola katolická, se dá poznat podle křížků v každé učebně a podle kostela na kampusu. Jinak žádný viditelný vliv. Superpřísná pravidla jsou spíš kvůli prestiži školy. Pevný zasedací pořádek (vítejte na střední!) a pravidlo 3 absencí. Když chybít více jak 3krát za semestr, předmět jste automaticky neudělali, smutný oči nepomůžou. Když příjdete do 15 minut po začátku hodiny, jste opozdilec, a za 3 pozdní příchody je absence. No mají to promakaný. Ještě že jsem celý semestr chodil a i s týdenní pauzou v nemocnici můžu někam vycestovat. Ale pařani nebo lidi, co někdy nezvládnou vstát, to mají horší :)

Školu si fakt užívám. Hlavně asi proto, že studuju, co mě baví, mám spolužáky z celého světa, moje kurzy jsou relativně malé, je prostor pro diskusi, spolužáci jsou chytří a profesoři nabušení. Profesorka na předmět "Ekonomie východní Asie" studovala osm roků v Německu, umí parádně anglicky a opravdu ví, o čem mluví. Navíc tam mám dva upovídané spolužáky, oba už ženatí, jeden z Brazílie, druhý z Nigérie, kteří opravdu mají co říct. Po každé hodině jsem úplně nabytý informacemi. Profesor na předmět "Případové studie v mezinárodnách vztazích" sloužil přes 30 let jako diplomat po celém světě. Geniální prezentace od něj i od spolužáků, je nás v kurzu jen osm a každý se chce předvést :) "Seminář o indické kultuře a společnosti" učí Ind. Takže má všechno z první ruky a ví, jak to předat. Mohl bych ho poslouchat hodiny, ať už mluví o buddhismu, indickém filmu, nebo vypráví historky o jeho korejské ženě. Čtvrtý předmět, "Mezinárodní politická ekonomie", už taková sranda není. Je nás tam hodně, většinu času tvoří ne tak dobré prezentace a profesorovi je těžko rozumět, i když studoval USA. Ale aspoň je to pohodář a předmět by neměl být problém. Co jsem slyšel zkušenosti dalších výměnných studentů, tak někteří zdaleka tak nadšení nejsou. Obzvlášť pokud mají bakalářské kurzy. Jejich ve třídě víc, profesoři jsou někdy mimo, a spolužáci, se kterými mají dělat týmové projekty, taky.

A co po nás chtějí? Měli bysme číst...hodně. Měl bych přečíst cca 100-200 stránek na každý týden. Někdy je to třeba, někdy je to zajímavé, někdy se vyplatí vynechat. Jinak máme prezentace, někde průběžný test, někde závěrečný test, někde máme napsat seminárku. Psal jsem zatím dva testy, oba formou psaní esejí. Tři hodiny sedět na zadku a psát a psát. To celkem prověří, co člověk ví. Jeden test byl open book, mohli jsme si přinést, co jsme chtěli, ale to stejně moc nepomohlo, nebyl čas listovat. Před druhým testem jsme dostali otázky předem, což pomohlo o něco víc :)

Tím pomalu zakončím školní vsuvku, to asi není to hlavní, co vás zajímá. Ale před pár měsíci bych si těžko představil, že budu diskutovat se zahalenou dívkou z Bruneje nebo s lidmi z Filipín (parádní země!), že budu poslouchat prezentace od často nervózních Korejců a ještě nervóznějších Číňanů. Jak si na všechno rychle zvykám, tak mi to teď příjde jako běžná věc, ale přece jen je to změna. Ale hlavně je pozitivní, že jako jediný student z Evropy ve třídě dokážu udržet tempo a že nejsem úplně mimo :) České školství a VŠE, díky že nejsem mimoň!

Slepák aneb V korejské nemocnici

Místo z Kyota se Vám hlásím znovu ze Soulu. Naskytl se mnohem zajímavější program, takže jsem cestu do Japonska zrušil. Kdo by taky chtěl do Japonska, když může mít...operaci slepého střeva? :)

V sobotu večer jsem večeři odevzdal toaletnímu příteli dříve než obvykle. Ráno jsem se probudil s očima jako z hororu, normální bolest břicha se změnila v divnou bolest v pravé dolní části pupku. Většinu dne jsem prospal a vůbec neměl chuť k jídlu. Ani popcorn od Eddieho mě nenalákal. Dostal jsem geniální myšlenku, že tohle je fakt divný a že by to mohl být slepák. Udělal jsem si diagnózu po internetu :) Podle symptomů na wikipedii byla celkem slušná pravděpodobnost na slepák. Bolest v pravém podbřišku, bolí ještě víc po uvolnění tlaku, zvracení, snížený apetit, teplotu jsem si změřit nemohl. Brnkl jsem do nemocnice, co si myslí o mé profi diagnóze. Měl jsem se zastavit, jen jestli to bolí fakt děsně, jinak až zítra. Děsně to nebolelo, tak jsem se zase uložil k zimnímu spánku.

Váš pokoj stojí bude stát 7000/den, souhlasíte? :)

V pondělí jsem prvně zašel do zdravotního střediska na kampusu. Byla tam jediná paní a neuměla anglicky. S pomocí překladu náhodné kamarádky se mi podařilo aspoň trochu vysvětlit, o co jde. Prý je mému žaludku zima, nemám pít mléko a mám pít hodně teplého čaje. No tak joo, paní určitě ví, o čem mluví. Eddiemu to přišlo jako nejblbější diagnóza na světě, a páč čaj nefungoval, došlo mi, že paní nemusí být zdaleka tak geniální. Sbalil jsem si věci rovnou na pár dní a vyrazil směr nemocnice. Taxík tam byl hned. Jinak taxíky jsou v Koreji děsně levné, ze školy do nemocnice jen za páďo :) (normálně tak 20-30 minut chůze).

Eddie: "Stay positive, man!"

Yonsei Severance Hospital je přes 100 let stará, jmenuje se po nějakém pánovi, co kdysi dal strašně peněz na její vybudování, a mají tu centrum pro cizince. Po úvodních procedurách jsem se náhodou dostal ke stejnému doktorovi, se kterým jsem den předtím volal. Byl to ještě student, internista. Moji wiki-diagnózu potvrdili celkem rychle, když se na pár vteřin objevil starší americký doktor. Zmáčkl, pustil, já zabučel, zeptal se mě, jestli mám chuť k jídlu, a bylo skoro jasno. Pro potvrzení jsem ale měl jít ještě na CT a test krve. Sranda ale přišla, když před provedením testů chtěli, abych za ně zaplatil. Když mi ukázali částku přes milion, říkal jsem si, že něco musí být špatně (milion/60=asi 16 500). Kdyby ubrali jednu nulu, tak by to nebyl problém.

Na pohotovosti

Nakonec mi pomohl místní "money man", kontaktovali jsme moji pojišťovnu, měl s tím dost práce, ale vymysleli jsme plán. Zaplatím na místě za vyšetření CT (něco přes 10 000), pak pošlou výsledku testu pojišťovně, aby viděla, že to fakt není sranda, a ta pošle zpátky garanci, že uhradí další náklady. Dal jsem dohromady svoje wony, dolary + co dovolil měsíční limit na kreditce a za chvíli už mě vedli na CT. Bez peněz do nemocnice nelez, neboli bez peněz ani nemocnice nehrabe. Ok, to jsem přehnal :) ale není špatný si to uvědomit. Výsledky CT slepák potvrdily, dokonce už byl prasklý a pouštěl sajrajty do zbytku těla. Nevim, o kolik bych musel přijít později, aby už bylo pozdě, ale prý to není sranda.

Parádní výhled z pokoje

Pak už to šlo celkem rychle, hurá na lůžko na pohotovost mezi desítky mnohem hůř vypadajících lidí. To jsem si říkal, jak jsem na tom vlastně dobře. Zavolal jsem Eddiemu, že musí přijít, kdybych při operaci umřel nebo tak něco. Cestou prý viděl paní, co byla úplně celá od krve. Myslím, že byl vyděšenější než já. Pak už jen dalších asi milion testů a skenů, připravit se, počkat, až slehnou moje odpolední banány, vyčurat a v 11 hurá na sál. Poslední si pamatuji, jak se mě snažili vyděsit, že někdy lidi při operaci silně skousnou a poničí si zuby, pak jsem dýchal do nějakého náhubku a za chvíli jsem spal, ani nevím jak.

a ještě

Probral jsem se na pokoji, vedle setřička s andělským hlasem a ďábel Eddie. Dobře, dobře, žádné rasistické narážky :) Jedna injekce do zadku na dobrou noc a čekání na ráno mohlo začít. Začátky po operaci byly sranda. První kroky, první cesta na záchod, první okruh po nemocničních chodbách, později první doušky vody. Vždycky byla nějaká výzva na překonání :) Ráno vždycky potěšil onen americký doktor, co se na pár vteřin objevil s hláškami typu "Gratuluji, že jste přežil.", "Máte štěstí, že jste naživu.". To pak člověk přestane řešit kraviny a je rád, že je rád.

Část místního závodního okruhu, Korejci mě většinou dávali

Ježiš, to jsem se zase rozepsal, už jen pár poznámek, slibuju. Sestřičky byly parádní. Anglicky uměly různě, jejich verze angličtiny, tzv. konglish, je někdy dost vtipná. Jedna, která zrovna uměla dost málo, mi pomohla dovolat se korejských aerolinek a zrušit letenky do Japonska. Hodně pomohl obrázek letadla, co jsem měl v mailu, pak už bylo jasno, o co jde :) Akorát jedna sestřička mě chtěla zničit, furt mi nabízela injekce proti bolesti. Přesnější je anglický název "pain-killers", protože zadek mě bolí ještě 3 dny po poslední injekci. Postupně jsem byl na jedno, dvou a pětilůžkovém pokoji, taky jsem viděl spoustu dalších pokojů, když jsem kroužil po chodbách. S každým marodem tam zůstával někdo z rodiny NONSTOP. U každé postele bylo minilehátko (tak na délku mých nohou), kde návštěvníci přespávali. Takže na pokoji pro pět nás bylo vždycky minimálně devět. Hodně jim pomáhali, ale to bych se asi zbláznil, kdyby tam se mnou byla nonstop třeba mamina (sorry mami :)) Byl jsem rád, že jsem si aspoň pár věcí mohl udělat sám, že jsem měl něco trochu smysluplného na práci kromě válení se a kroužení po chodbách. Jinak jsem s sebou měl notebook, takže jsem mohl přečíst něco do školy (trochu) a po letech si postavit pár vláčků ve hře Transport Tycoon (trochu víc).

a ještě jeden výhled + antibiotika

Na chodbě měli počítač s internetem, což bylo super, páč jsem mohl napsat domů a kamarádům. V Internet exploreru sice neběžel facebook, ale to mě jako správného závisláka nemohlo odradit! Stáhl a nainstaloval jsem Firefox a bylo to. Automaticky software ho sice vždycky po pár hodinách odinstaloval, ale tak co, nikam jsem nespěchal. Přišly mě navštívit kamarádky ze Singapuru, z jejich příběhu je úplně málem umřel, smích dost bolel. Taxík je vzal do špatné nemocnice a tam na ně koukali dost divně, když se ptali na moje devatenácté patro. Jejich nemocnice měla pater jen osm. Ne že by to z venku nebylo vidět :) Takže přišly trošku pozdě a za chvíli zase musely jít, aby stihly školu. Naše univerzita má totiž parádní systém, kdy člověk při více jak 3 absencích dostává automaticky nezapočteno. Myslím, že to stejně nestihly.

Ve středu jsem dostal najíst, ve čtvrtek mi vytáhli z těla hadičku, v pátek mě odpojili od nitrožilní výživy. Dostal jsem oběd na rozloučenou, antibiotika a účet na 7,7 milionu a mohl jsme běžet. Zastavil jsem se poděkovat v zahraničním centru, tam mě ujistili, že s pojišťovnou je všechno domluveno, takže paráda. Venku bylo krásně, na kolej jsem šel pěšky.

Ponaučení pro příště (pro mě teda už ne, ale aspoň pro Vás): Až Vás bude divně bolet pravý podbřišek a nebudete mít vůbec chuť k jídlu (+ případně teplota a další srandy), teplý čaj to nezachrání!

A ještě písnička od Monty Pythonů na závěr :) 

V korejské rodině

Abych si trošku odpočinul od angličtiny, začetl jsem se do francouzské knížky o Japonsku. Do Kyota poletíme korejskými aerolinkami, co mají stránky pouze v korejštině. Zase si vyzkouším, jestli ještě umím česky, a poslechnu si trošku slovenštiny. No ale hlavně konečně využiju japonská slovíčka, co jsem okoukal z anime filmů. Ale to všechno až příští týden :) Zato minulý víkend byl převážně v korejském duchu.

Zelené auto!!!

Vyrazil jsem navštívit rodinu Hye Joon (čti hedžun), mojí kamarádky, která minulý semestr studovala v ČR a já jí pomáhal. Bydlí v bytě ve městě asi půl hodiny autobusem ze Soulu, byt je prostorný kuchyň, jídelna a obývák nejsou nijak výrazně oddělené a tvoří jeden prostor. Přivítala mě maminka s večeří, byla strašně hodná, ale neumí anglicky, takže jsme si popovídali jen přes Hye Joon, ale tu překládání moc nebavilo. Ráno jsem dokonce potkal i tatínka, což jsem prý měl velké štěstí, skoro pořád pracuje. Posnídal jsem s bráchou, je zhruba o 3 roky mladší než já, začíná výšku a rovnou se zapojil do univerzitních novin. Jako správný Korejec nemá moc času a brzo se chystá na vojnu. Ta trvá 20 měsíců a musí na ní každý Korejec kvůli hrozbě ze Severní Koreji. Chtěl by sloužit v americké jednotce, prý je to jednodušší, procvičí si angličtinu a líp tam vaří.

Hye Joon a 3 sestřenky s tetou uprostřed

Další den jsme prošli dva parky, co ve městě mají. Parky jsou určitě pro měšťáky příjemné, všude jsou venkovní cvičící stroje nejen pro staříky. Jinak v jejich městě ale nic k vidění není, jen moderní budovy. Svezl jsem se barevným korejským autem! (velký zážitek, většina aut je černých, bílých nebo šedých) Jinak skoro všechna korejská auta mají GPS, bez ní jsou ztracení, ale ani se jim nedivím, kdo se má v těch velkých městech vyznat. Po obědě přišel osudový telefonát. Volali jejich známí, že jedna z jejich příbuzných (maminka manželky bratra Hye Jooniny maminky :)) zemřela. Pozvali mě, jestli chci s nimi jet na pohřeb, a večer jsme vyrazili. Já, Hye Joon, maminka a strýc za volantem, přes 4 hodiny jízdy směr jih (úplně jih, blízko pobřeží). Na pohřeb jsme dorazili v 11 večer.

Mamina

Korejský pohřeb není stejný jako náš. Nejbližší rodina zesnulého zůstává 3 dny (non stop) na pohřebním místě, což je velká speciální místnost, vypadá to jako restaurace. Tady truchlí a přijímá příbuzné a další, co přijdou vyjádřit soustrast. Kdo příjde, tak předá nějaké peníze, rozloučí se se zesnulou (to jsem moc neviděl), nají se, popovídá si z pozůstalými i dalšími členy rodiny. Atmosféra ani nebyla moc smutná, prý byli po celém dnu moc unavení na to, aby ještě byli smutní. Přisedli jsme k Hye Joonině tetě a třem mladším sestřenkám. Jsou fakt veselá rodinka (i na pohřbu), většinu času si dělali srandu z jedné sestřenky, která dostala z testu z matematiky 8 bodů ze sta, a divili se, že mi chutná syrová ryba. Nikdo ale neuměl anglicky, takže celý výlet jsem střídal komunikaci přes Hye Joon, body language, svých pár korejských slovíček a tichou domácnost.

Přežírat se nemá...ale co už

Přespat jsme jeli do domu strýce, jehož tchýně zemřela. Já, soulský strýc a šest Korejek. Domácí zůstali truchlit další dva dny. Dům zajímavý, truchlící strýc má stavební firmu, takže si ho stavěl sám. Má dvě patra, ale strop mezi nimi skoro není. Druhé patro je velká díra, náhorní plošina, most, co na ní vede, a jeden pokoj, oddělený skleněnými dveřmi. Dole velký kuchyňo-jídelno-obývák, pokoj a koupelna. Spal jsem na náhorní plošině, odkud bylo vidět skoro po celém domě. Ráno jsem vstal tak rozumně, maminy chystaly jídlo a dcery spaly (spaly fakt hodně :)). Veškerou práci (vaření, nošení, mytí nádobí a tak) dělaly jen maminy, holky moc nepomáhaly. Když jsem se ptal, jestli chtějí pomoc, tak jsem skoro způsobil paniku, mamina šla radši vzbudit Hye Joon, co že jsem to vlastně chtěl.

 

Cesta k chrámu

Sobotu jsme strávili výletem do ekologického zálivu se zvířátky, rostlinkami a tak, velkým obědem a návštěvou chrámu. Byli fakt děsně hodní, myslím, že jsem přibral pár kilo. Sice jsme si moc nepokecali, ale člověk nemůže mít všechno. Do chrámu jsme dorazili večer, cesta byla osvětlená stovky lampionů. Měli jsme štěstí s načasováním, jeden mnich odbíjel na obrovský zvon a pak jsme se připojili k modlitbě s několika dalšími mnichy a mniškami. Další den, po řádném vyspání (já zatím skoukl všech 70 programů korejské televize) nás už čekalo jen rozloučení (tetě a sestřenkám jsem věnoval aspoň pár pohledů a Studentskou pečeť) a pětihodinová cesta autobusem zpátky do Soulu.