V korejské rodině

Abych si trošku odpočinul od angličtiny, začetl jsem se do francouzské knížky o Japonsku. Do Kyota poletíme korejskými aerolinkami, co mají stránky pouze v korejštině. Zase si vyzkouším, jestli ještě umím česky, a poslechnu si trošku slovenštiny. No ale hlavně konečně využiju japonská slovíčka, co jsem okoukal z anime filmů. Ale to všechno až příští týden :) Zato minulý víkend byl převážně v korejském duchu.

Zelené auto!!!

Vyrazil jsem navštívit rodinu Hye Joon (čti hedžun), mojí kamarádky, která minulý semestr studovala v ČR a já jí pomáhal. Bydlí v bytě ve městě asi půl hodiny autobusem ze Soulu, byt je prostorný kuchyň, jídelna a obývák nejsou nijak výrazně oddělené a tvoří jeden prostor. Přivítala mě maminka s večeří, byla strašně hodná, ale neumí anglicky, takže jsme si popovídali jen přes Hye Joon, ale tu překládání moc nebavilo. Ráno jsem dokonce potkal i tatínka, což jsem prý měl velké štěstí, skoro pořád pracuje. Posnídal jsem s bráchou, je zhruba o 3 roky mladší než já, začíná výšku a rovnou se zapojil do univerzitních novin. Jako správný Korejec nemá moc času a brzo se chystá na vojnu. Ta trvá 20 měsíců a musí na ní každý Korejec kvůli hrozbě ze Severní Koreji. Chtěl by sloužit v americké jednotce, prý je to jednodušší, procvičí si angličtinu a líp tam vaří.

Hye Joon a 3 sestřenky s tetou uprostřed

Další den jsme prošli dva parky, co ve městě mají. Parky jsou určitě pro měšťáky příjemné, všude jsou venkovní cvičící stroje nejen pro staříky. Jinak v jejich městě ale nic k vidění není, jen moderní budovy. Svezl jsem se barevným korejským autem! (velký zážitek, většina aut je černých, bílých nebo šedých) Jinak skoro všechna korejská auta mají GPS, bez ní jsou ztracení, ale ani se jim nedivím, kdo se má v těch velkých městech vyznat. Po obědě přišel osudový telefonát. Volali jejich známí, že jedna z jejich příbuzných (maminka manželky bratra Hye Jooniny maminky :)) zemřela. Pozvali mě, jestli chci s nimi jet na pohřeb, a večer jsme vyrazili. Já, Hye Joon, maminka a strýc za volantem, přes 4 hodiny jízdy směr jih (úplně jih, blízko pobřeží). Na pohřeb jsme dorazili v 11 večer.

Mamina

Korejský pohřeb není stejný jako náš. Nejbližší rodina zesnulého zůstává 3 dny (non stop) na pohřebním místě, což je velká speciální místnost, vypadá to jako restaurace. Tady truchlí a přijímá příbuzné a další, co přijdou vyjádřit soustrast. Kdo příjde, tak předá nějaké peníze, rozloučí se se zesnulou (to jsem moc neviděl), nají se, popovídá si z pozůstalými i dalšími členy rodiny. Atmosféra ani nebyla moc smutná, prý byli po celém dnu moc unavení na to, aby ještě byli smutní. Přisedli jsme k Hye Joonině tetě a třem mladším sestřenkám. Jsou fakt veselá rodinka (i na pohřbu), většinu času si dělali srandu z jedné sestřenky, která dostala z testu z matematiky 8 bodů ze sta, a divili se, že mi chutná syrová ryba. Nikdo ale neuměl anglicky, takže celý výlet jsem střídal komunikaci přes Hye Joon, body language, svých pár korejských slovíček a tichou domácnost.

Přežírat se nemá...ale co už

Přespat jsme jeli do domu strýce, jehož tchýně zemřela. Já, soulský strýc a šest Korejek. Domácí zůstali truchlit další dva dny. Dům zajímavý, truchlící strýc má stavební firmu, takže si ho stavěl sám. Má dvě patra, ale strop mezi nimi skoro není. Druhé patro je velká díra, náhorní plošina, most, co na ní vede, a jeden pokoj, oddělený skleněnými dveřmi. Dole velký kuchyňo-jídelno-obývák, pokoj a koupelna. Spal jsem na náhorní plošině, odkud bylo vidět skoro po celém domě. Ráno jsem vstal tak rozumně, maminy chystaly jídlo a dcery spaly (spaly fakt hodně :)). Veškerou práci (vaření, nošení, mytí nádobí a tak) dělaly jen maminy, holky moc nepomáhaly. Když jsem se ptal, jestli chtějí pomoc, tak jsem skoro způsobil paniku, mamina šla radši vzbudit Hye Joon, co že jsem to vlastně chtěl.

 

Cesta k chrámu

Sobotu jsme strávili výletem do ekologického zálivu se zvířátky, rostlinkami a tak, velkým obědem a návštěvou chrámu. Byli fakt děsně hodní, myslím, že jsem přibral pár kilo. Sice jsme si moc nepokecali, ale člověk nemůže mít všechno. Do chrámu jsme dorazili večer, cesta byla osvětlená stovky lampionů. Měli jsme štěstí s načasováním, jeden mnich odbíjel na obrovský zvon a pak jsme se připojili k modlitbě s několika dalšími mnichy a mniškami. Další den, po řádném vyspání (já zatím skoukl všech 70 programů korejské televize) nás už čekalo jen rozloučení (tetě a sestřenkám jsem věnoval aspoň pár pohledů a Studentskou pečeť) a pětihodinová cesta autobusem zpátky do Soulu.