Peking a pět miniČíňanek

Ou Zhi, Juan Juan alias Panda, Yvonne, Li Li, Li Huan

Sám jsem vyrazil na pět dní do Pekingu, s Lonely Planet průvodcem v kapse a zajištěným ubytováním v hostelu, otevřený všemu, co mi Čína bude chtít ukázat. A Čína nezklamala. Potkal jsem pět čínských slečen a dva dny s nimi běhal po pekingských památkách a Velké čínské zdi, ochutnal s nimi čínská jídla, Ale hlavně jsem mohl poznat Čínu blíže i z lidské stránky. Peking pro mě nebude jen velké město se spoustou památek, ale taky pět miniČíňanek. Ale zase hezky popořadě.

Čínská lahůdka, kuřecí pařát

Přípravy. Čínský plán se v průběhu semestru postupně změnil z návštěvy přelidněného Expa v Šanghaji na klasický Peking s Velkou zdí za bukem. Do Číny je potřeba víza. A s vízy je problém. Díky geniální novince čínské ambasády musí člověk v době žádosti povolený pobyt v Koreji na aspoň šest dalších měsíců. To nebyl úplně můj případ, ale po delší době vyptávání a hledání na internetu se ukázalo možné řešení. Zažádal jsem přes cestovku, ta poslala žádost do Busanu (druhý konec země), místní konzulát žádost v rámci starých pravidel vyřídil a pas zase putoval zpátky do Soulu. Ne že bych všechno zařizoval na poslední chvíli, ale pas mi po extra poplatku za rychlé vyřízení přišel den před cestou do Japonska.

Ptačí hnízdo

V Číně jsem přistál v pátek dopoledne, cestoval jsem na lehko, takže plán byl oběhat pár míst a večer dorazit do hostelu. První překvapení byly bezpečnostní kontroly. Na letišti je na to člověk zvyklý, ale v Pekingu musíte při každém vstupu do metra sundat batoh a nechat ho projet skenerem. Mladí hlídači nevypadali z té práce úplně odvázaní, ale asi to brali vážně. Kromě toho všude po Pekingu uvidíte spoustu vojáků a policistů,  v ulicích i uličkách. Nevím, jestli převažuje pocit bezpečí, nebo pocit, že je člověk neustále pod dozorem. Příjemnější byla cena jízdenek metra. Ať jedete kamkoliv, jedna jízda stojí 2RMB (juan). Takže zhruba za šest korun si můžete kroužit po sedmi pekingských linkách třeba celý den (Peking je ale jediné město, kde je hromadná doprava dotovaná). Já jsem prvně dokroužil k Olympijskému areálu s dominantním Ptačím hnízdem, což byl hlavní stadion olympijských her v roce 2008. Zajímavé bylo muzeum o přípravách olympiády, které vypadalo jako jedna velká oslavná patriotistická báseň o tom, co Čína dokázala. Měli tam všechno od plánu celého hlavního areálu až po svačinové krabičky, ve kterých si dělníci nosili obědy.

Letní palác

Po cestě k Letnímu paláci jsem se poprvé setkal s šílenou čínskou dopravou. Semafory tu fungují, ale lidi se jimi řídí podle chuti. Všichni spěchají. Spousta lidí, které už asi život nebaví, vběhne na přechod na červenou, hodí si slalom mezi několika proudy aut, poslechne si troubící koncert a nějak záhadně se za chvíli ocitne na druhé straně. A buďte si jistí, že čínští řidiči vám přednost nedají. Páč je Peking převážně placka, uvidíte hodně lidí na kolech nebo tříkolkách s vozíky, kde si vozí všechno možné. Sebevražedné sklony mají stejné, krosí si to po silnici všemi směry a při všech barvách semaforu, zdá se, že mají přehled, často minou auto jen o pár centimetrů. I rodiče, co vezou na kole svoji ratolest, zkouší štěstí na červenou. Takže když náhodou přecházíte ulici na zelenou, zdaleka to neznamená, že jste v bezpečí. Je třeba se celou cestu rozhlížet na všechny strany a sledovat projíždějící motorky, kola a šílené taxikáře. Letní palác byl krásný, s jezerem, mosty, chrámem na kopci, mramorovou lodí a spoustou čínských turistů i přes mrazivé počasí. Smog, v Pekingu častý, barvám trošku ubral, všechno je tak trochu šedivé. 

Náměstí nebeského klidu, vlajka, ošklivý pán vzadu

Po menším bloudění čínskými hutongy (tradiční čísnké uličky, plné restaurací a obchůdků, kde probíhá skutečný život) jsem našel svůj hostel. Bylo to nejlevnější ubytování, co jsem našel, 8 dolarů za noc, čínští kamarádi v Koreji říkali, že to je až podezřele levné. Byl to sdílený pokoj pro 6 lidí, doufal jsem, že potkám další cestovatele. Nakonec jsem byl v pokoji celou dobu sám, což bylo super. Recepčnímu, který sedí na recepci celou noc zabalený do teplého vaťáku, se mi angličtinou kombinovanou s body language podařilo vysvětlit, že brzy ráno chci jít na Náměstí nebeského klidu (Tiananmen). Že chci vidět vztyčení vlajky, co tam probíhá každé ráno s východem slunce. Řekl mi, že se tam chystají i další hosté, že bych mohl jít s nimi. A tak jsem potkal pět miniČíňanek. Všechny byly v Pekingu poprvé, takže chtěly vidět stejná místa jako já. Jedna z nich uměla dobře anglicky, čekala v Pekingu na svého dánského přítele. Další čtyři byly sestřičky z nemocnice v městečku na jihu Číny. Anglicky uměly minimálně. Dali jsme si sraz v 6 ráno.

Zakázané město

Ráno jsem chvíli pozoroval rybičky v jezírku a usměvavého zmrzlého recepčního a v 6:20 jsme vyrazili. Rychlojízda dvěma taxíky to jistila, zařadili jsme se do zástupu Číňanů, lidé byli na náměstí pouštěni ve várkách. Já na stožár viděl dobře a naštěstí jsme přišli brzy, takže dobře viděly i holky. Postupem času se za námi hromadily stovky lidí, co chtěli vidět stejné představení. Vztyčení vlajky probíhá zároveň s východem slunce, takže každý den v trošku jiný čas. Zhruba v 7:20 jsme se dočkali, vojáci naklusali, Mao to z fotky sledoval z povzdálí, vlajka byla za chvíli nahoře. Vojáci pak začali všechny vyhánět a náměstí uzavřeli. Yvonne, která uměla dobře anglicky, mi mezi všemi Číňany řekla, že nemá ráda Maa, to mě celkem překvapilo. Po čínské snídani (sojové mléko, nudle, knedlíky, jakési smažené pečivo) jsme vyrazili vstříc obrovskému Zakázanému městu. Se sluchátky s výkladem v uchu jsme tam strávili pět hodin, navštěvovali jsme různé síně, paláce, výstavy atd. Všechny budovy mají vtipné vznešené názvy: Brána Nejvyšší harmonie, Síň Válečnické udatnosti, Síň Střední harmonie, Palác Nebeské čistoty atd. Zakázané město bylo určitě zakázané, protože je tak vyčerpávající ho celé projít. Zbytek dne byl odpočinkový, plný čínských pochoutek z ulice, slavné Pekingské kachny (dobrá, ale nesplnila naše očekávání podle toho, jak je všude propagovaná), nočních jezer a čínsnkého piva.

Mini Číňanky, Velký Filip a Velká zeď

Další den Yvonne čekala na přítele, který měl dorazit z Dánska, takže na Velkou čínskou zeď jsem vyrazil jen se 4 sestřičkami. Nebyly si úplně jisté, jak to s jejich angličtinou zvládneme, ale uklidňoval jsem je, že je budu následovat, kamkoliv půjdou a že body language to jistí. Zeď byla fakt velká, foukalo tam a byla zima. Na zeď se dá dostat na několika různých místech (fakt je velká), my jsme zvolili tu nejpopulárnější a nejblíž Pekingu. Pak jsme ještě stihli hrobky dynastie Ming, což je obrovský prostor, kde je pochováno 13 vládců dynastie Ming (15.-17. století), vše je uspořádané podle pravidel Feng-Šuej. Holky byly úžasné, všechno zařídily, vtipkovaly, snažily se naplno využít svoji anglickou slovní zásobu, byly smutné, že mi všechno nemůžou pořádně vysvětlit. Já se celou dobu snažil naučit aspoň jejich jména, ale byl to boj. Mám pocit, že čínštinu vymyslel někdo, kdo chtěl lidem za trest co nejvíc zkomplikovat život. Jedna stejná hláska může mít třeba 4  různé významy podle toho, s jakou intonací ji vyslovíte. Číňané, co se setkávají s cizinci, si často zvolí západní jméno, které se snadněji zapamatuje. 

Zakázaný pohled svrchu

Zakázané místo v Zakázaném městě

Chrám nebes

Z toho, co jsem viděl sám, byla nejzajímavější návštěva Chrámu nebes a parku okolo něj. Vyrazil jsem brzy ráno, byl jsem na místě chvíli po úsvitu. V parku byly stovky čínských seniorů, kteří i při mrazivých teplotách cvičili tai-chi, protahovali se, posilovali, tancovali všechno možné, běhali nebo žonglovali. Byl to úžasný pohled na skupiny lidí, kteří se tu pravděpodobně schází každé ráno a synchronizovaně předvádí stejnou sestavu tai-chi nebo tance. Nejvíc mě dostal stařík, který se s hůlkou dobelhal k prolézačce, hůlka na ni pověsil a začal cvičit. Čínští senioří prostě chtějí být fit, třeba jako tato super ohebná paní. Vše pokračovalo i v průběhu dopoledne, na jednom místě lidí sborově zpívali, jinde hráli čínské šachy nebo karty. Stihl jsem oběhat ještě buddhistikcý lama chrám s šestnáctimetrovým megaBuddhou z jednoho kusu dřeva, chrám Konfuciuse nebo třeba mešitu. To mi dodalo pocit, že v Číně není problém vyznávat náboženství, jaké člověk chce. Ale těžko říct, jak to je ve skutečnosti. Na druhou stranu, většina budov, ať už je to palác nebo buddhistický chrám, vypadá skoro stejně. Těžko bych poznal rozdíl mezi čínskou mešitou a Letním palácem, kdybych nevěděl, kde jsem.

Kachní porcování (sorry Kachno :))

Lahůdky na nočním trhu

Poslední den večer jsem se zase sešel se všemi pěti holkama plus přítelem z Dánska. Byl to sympatický chlapík, bývalý námořník, co byl všude možně, teď pracuje na výrobě lodí v Číně. Šli jsme na večeři na rozloučenou do restaurace jedné místní menšiny. Menšin je v Číně spousta, každá si drží svoje tradice, po Pekingu můžete najít třeba mongolské, tibetské a jiné restaurace s jejich lahůdkami. Živá vystoupení, soutěže, hudba, tanec a had. To vše bylo parádní zakončení mého Pekingu s pěti miniČíňankami :)

Trošku tai-chi po ránu

Zvládnete tohle? (Snad si nezlomil nohu)

CCTV, čínská televize

 A teď už žádné romány, jen pár kratších poznámek na závěr:

• Skoro všechno je tam strašně levné, člověk se nají za pár korun. Zato bary jsou děsně předražené, ať už si dáte kafe nebo pivo za stovku. Možná je to otázka prestiže tam chodit, bary byly většinou poloprázdné.
• V KFC si můžete dát křupavá křidélka s rýží.
• Rád vždycky poznávám místní kulturu v supermarketu :) Najdete tu spoustu levné zeleniny a divného ovoce, houby, speciální jídla pro muslimy nebo třeba balené kuřecí pařáty.
• Bohužel musím konstatovat, že Čína je vyspělejší než ČR. Taky tu totiž mají teplé kafe v plechovce.
• Číňani jak spěchají, tak rádi předbíhají. I když pravděpodobně to zkoušeli jen na mě jako na cizince. Potěšila paní prodavačka, která vzala prvně zboží ode mě a ne od Číňanky, co mě neuvěřitelně okatě předběhla, prostě se nacpala přede mě.
• Může se stát, že vás na ulici osloví náhodný Číňan. Často si chtějí jen procvičit angličtinu. Překvapil stařík, co uměl česky "Dobrý den". Můj průvodce Lonely Planet trvdil, že většinou s Číňany není problém. Toulal jsem se nočními temnými miniuličkami a stejně jsem se cítil v pohodě. Průvodce ale varoval, že například vás může náhodná Číňanka pozvat na drink a pak nenápadně uteče a vy musíte zaplatit mastný účet. Tak jsem byl na pozoru :) Nebezpečí se nepotvrdilo, náhodná starší Číňanka pracující pro německou společnost, vycítila moje napětí a celou dobu mě ujišťovala, že to kafe za sebe fakt zaplatí. A taky že jo. Stejně jsem ale radši rychle spěchal dál.
• Yvonne tvrdila, že vodu v Číně obecně je lepší pít až po převaření. Stejně jsem ale v rámci operace záchrany planety pitím vody z kohoutku vodu zkusil. Vypil jsem jí dost a furt žiju. Příště musím jet vyzkoušet vodu do Indie.
• Čína se mění. Pevné řízení svrchu nedovolí velký šok, ale Čína se mění. Krok za krokem je Čína otevřenější, lidé svobodomyslnější, v regionech se experimentuje s demokracií, lidé ve velkých městech žijí život jako na západě.
• Můj velký filosofický závěr po setkání s čínskými kamarády v Soulu a po zážitcích z Číny: Číňani jsou fajn. Strach z Číny, který podle mě na západě převládá, je strachem z neznámého. Samozřejmě Čína je velká, Číňanů je hodně a je třeba pozorně sledovat, co provedou čínští vůdci. Ale normální lidé v Číně jsou jako lidé kdekoliv jinde. Neplánují obsadit všechny země a ovládnout svět. Žijí si svoje životy, rádi se smějí a cestují a hledají si svoji cestu ke štěstí.