Japonsko - 6 dní v zemi teplého kafe v plechovce

Zlatý pavilon, nejslavnější památka v Kyotu

Asi jsem se zamiloval. Do couchsurfingu (surfování po gaučích). Je to internetová stránka, kde lidé z celého světa nabízí místo pro přespání nebo jen možnost setkání cestovatelům, kteří se chystají do dané oblasti. Díky mé hostitelce, Ayako, jsou mé zážitky z Japonska naprosto jiné, než jsem před cestou mohl očekávat. Kromě prozkoumávání některých z mnoha památek Kyota jsem mohl spát v japonském domě, vyjet si na výlet k moři, vyrobit si vlastní hůlky, oslavovat narozeniny s japonskou rodinou nebo navštívit japonské děti ve školce. Ale hezky postupně.

Podzim je stálu tu. Podobné pohledy lákají kvanta turistů

Před: Ze společného výletu do Japonska s Martinou ze Slovenska nakonec kvůli slepáku sešlo. Po návratu z nemocnice jsem musel všechno narychlo zařídit, po paměti jsem vyťukal informace na stránkách korejských aerolinek a chytil předposlední místo v letadle v mém termínu. Díky vyprávění Martiny a jejím skvělým zážitkům s couchsurfingovým hostem v Kyotu jsem se také zaregistroval a zkusil štěstí. Jen pár dnů před tím bych nevěřil, že něco takového může fungovat. Člověk si k sobě domů pozve cizí lidi, které předtím v životě neviděli/cestovatel kontaktuje neznámého člověka v cizí zemi, jestli by u něj mohl přespat nebo jestli by spolu mohli zajít na kafe. Na stránkách si ale můžete přečíst o daném člověku spoustu informací, zájmů, aktivit a fotek, které nasdílí, ale hlavně referencí od lidí, kteří se s ním setkali. Můžete si tak vybrat člověka, který myslíte, že vám sedne, bezpečnost zaručena. Hosté nabízejí místa k přespání, protože rádi potkají lidí z jiných koutů světa. Nemusí nikam jezdit, celý svět přijede k nim. Cestovatel pozná místního člověka a ušetří spoustu peněz za ubytování (zvlášť v Japonsku!).

Můj a Rushův pokoj, byli jsme pod dohledem

Ayako vystudovala dětskou výchovu, strávila 2 roky au pair v USA, kam se zase vrátí, teď tráví pár měsíců zpátky doma v Japonsku. Bydlí v druhém domě jejích rodičů, kde jinak nikdo nezůstává, mají tu pouze v jednom pokoji pracovnu. Dům tradiční dřevěný s posuvnými dveřmi, nic moc těsněním, spí se ve stylu futon - matrace na zemi. Městečko Otsu, kde Ayako bydlí, je asi 30 minut cesty vlakem z Kyota s jedním přstupem. Ayako hostila další dva cestovatele: Ramonu z Německa, která je 3 měsíce na cestách po Novém Zálandu, Austrálii a Asii, a Rushe, Australana narozeného na Fidži, který si vzal dovču a vyrazil na 20 dní do Japonska. Ramona a Rush jsou součástí mého Japonska. I když díky delšímu pobytu v Japonsku neměli v plánu tolik běhání po památkách jako já, povídání s nimi mi rozšířilo obzory a poskytlo spoustu inspirace. Ayako bylo neuvěřitelně hodná, pomohla nám všem se vším, co jsme potřebovali, a byla skvělá hostitelka. Než se dostanu k japonským netradičním zážitkům s ní, rozepíšu se trochu o zážitcích z mého prozkoumávání Kyota.

Stříbrný pavilon a jeho kamenné zahrady

Kyoto je úžasné město. Pokud přemýšlíte nad jedním místem v Japonsku, kam vyrazit, a obrovské moderní velkoměsto jako Tokyo není váš hlavní zájem, určitě vyražte do Kyota. Je to staré hlavní město Japonska a páč bylo ušetřeno zkázy během druhé světové války, dochovalo se zde obrovské množství památek. 1600 buddhistických chrámů, 400 šintoistických svatyní, palác, zahrady atd. Kyoto je ze 3 stran obklopeno horami, což mu hodně dodává na kráse a skýtá spoustu možností pro útek do přírody. Jinak je ale Kyoto jedna velká placka, čehož hojně využívají cyklisté. Jezdí tu všichni (školáci, maminy s dětmi, důchodci), ve dne v noci. Častěji po chodníku než po silnici, takže procházka se občas změní ve slalom, ale za celou dobu jsem neviděl jedinou nehodu, mají v tom praxi.

Sushi, jak se sluší

Kyoto je nejvíce navštěvované na jaře, kdy rozkvétají třešně, a na podzim, kdy barevné listí je neuvěřitelně krásnou podívanou samo o sobě. V Koreji už bylo listí na konci listopadu v háji, ale v Japonsku jsem ještě chytil konec podzimní sezóny...stejně jako tisíce dalších turistů, převážně Japonců. O víkendu byly hlavní turistická místa narvaná k prasknutí, na některé památky se stála fronta zhruba 20 minut, jenom než člověka pustili do davu uvnitř. Otočil jsem se jen na jednom místě, páč jsem neměl moc času, jinak mi ale davy tolik nevadily. Jsou to krásná místa, lepší je sdílet s dalšími blázny, co je taky chtějí vidět, než být naštvaný. Klidná místa se také dala najít, v zapadlých zákoutích obrovských chrámů, parků a zahrad nebo v horách. Vyrazil jsem na jednu okružní horskou minitúru za jedním z chrámů, kde jsem za hodinu potkal asi pět lidí. Kromě toho jsem objevil supertajný :) křesťanský hřbitov. Vypadal skoro opuštěný, zapadaný listím, se starými náhrobky. Překvapil mě Japonec, který zde hledal hrob zesnulého kamaráda, zajímavé setkání. Cokoliv křesťanského není v Japonsku, narozdíl od Koreji, častý úkaz. Křesťané v Japonsku měli celkem těžké časy. Japonsko bylo původně otevřené všem náboženstvím, než se do toho zapletla politika. Katolíci a protestanti měli mnoho konfliktů mezi sebou a jejich soupeření o moc bylo něco, o co císař nestál. Proto se rozhodl křesťany v podstatě zlikvidovat, dnes jich je v Japonsku velmi málo. Proto asi hřbitov skrytý v horách. Na hlavní památky a krásy Kyota se můžete podívat na fotkách okolo.

Fushimi-Inari, oranžový šinto ráj

Kiyomizu-Dera, nejslavnější buddhistický chrám v Kyotu (+ davy Japonců)

Ramona na hodině kaligrafie (paní anglicky neuměla, ale byla fakt profi)

Promiň, želvo, bylas dobrá

Ayako se svým dortem. Její zeť (vzdau) také slavil.

Prostě Obama

Teď rychle k ne tak obvyklým japonským Ayako-zážitkům. Vzala nás autem (s oknem přes celou střechu) trochu na Sever do městečka Obama na pobřeží Japonského moře (Korejci mu pro změnu říkají Východní moře...myslím, že by si kluci měli sednout a napsat pár společných učebnic. To ale asi jen tak nepříjde, takže ani dnes často Japonci nemají ponětí o tom, jaké zrůdnosti Japonsko provádělo při okupaci asijských zemí). Obama city je parádní, mají tu muzeum, kde oslavují Baracka Obamu, dostali od něj i dopis. Navštívili jsme továrnu na výrobu hůlek a také si svoje hůlky vyrobili. Teda dostali jsme hůlky s dřevěným základem pokryté několika vrstvami barev, mušlí atd., a vybrousili jsme si je. Také tu mají největší hůlky na světě - 8,4m. Také jsme se zrelaxovali v místních horkých pramenech. Jsou to lázně s různými koupelemi. Nejlepší je část venku, kde může být zima, jaká chce, ale vy si můžete lebedit v teplé vodě, koukat na moře a pozorovat jestřáby, co vám krouží nad hlavou. Ayako nás také pozvala na oslavu jejích narozenin, společně s její rodinou a kamarády. Byla to dobrá japonská restaurace, ochutnali jsme třeba suppon, polévku z japonské želvy, nebo fugu, jedovatou rybu, jejíž bezpečná příprava je kontrolovaná zákonem. 

Fakt vtipný, ňouma ze západu s foťákem

Pro mě největší zážitek byla návštěva dětí v japonské školce, která patří mamince Ayako. S dětmi jsme strávili asi hodinu hraním her, pak si s nimi dali oběd a udělali si exkurzi po celé školce. "Půjčili" nám skupinku asi 20 starších dětí, s Rushem jsme vyzkoušeli naše představovací japonské fráze, pár dětí dokonce zvládlo anglicky "What's your name?" a "My name is...". Děti nás očekávaly, byly veselé, akční, zvídavé, některé trochu stydlivé. Když ale bylo potřeba být potichu, hned poslechly. Dvě hry, co Ayako vybrala, jsou oblíbené i u nás: geniální, jednoduché, zábavné, mezinárodní hry. Nejdřív hoňka na Mrazíka, kdy jsme ve třech měli zamrazit všechny děti. Fakt to nešlo, už nejsme nejmladší a děti se zachraňovaly ukázkově. Potom Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum :) Jinak školka je krásná, se zahradou a potůčkem, navrhl ji tatínek Ayako, který je architekt. Je to soukromá školka, taky poměrně drahá, fungují od rána až do desíti do večera, lidé sem můžou šoupnout své ratolesti i na jeden. Děti berou už od 3 měsíců a končí myslím ve věku 5, max. 6 let, kdy jsou do školy (dříve než u nás). Program mají opravdu pestrý, včetně výletů do přírody, sportu, divadla, zkoušení si tradičních japonských zvyků a aktivit. Promoce ze školky je velká událost. Návštěva japonské školky byla zase velká událost pro mě. Připomněli mi, co rád dělám a co mi trošku chybí. Využiju této příležitosti k malé nenápadné propagaci našeho letního tábora Star Wars :)

http://ddmhradek.cz/tabory.php?aid=43

Pokud by vás zajímaly postřehy o korejských dětech, můžete se podívat na nový blog DDM Hrádek Třebíč, kam jsem o korejských dětech napsal krátký článek:

http://ddmhradek.blogspot.com/

Měli to fakt dobrý

Teplé kafe pálí i poctivého Rushe

Díky všem, co se blogem prokousali až sem. Je toho moc co psát, ale na závěr aspoň pár heslovitých postřehů:

S Totorem se není čeho bát!

• Než mě pustili do země, chtěli adresu a kontakt na místo, kde budu zůstávat. Nevím, co bych dělal, kdybych jel naslepo.
• Vlak z letiště má otočné sedačky. Když přijede a lidi vystoupí, tak pro změnu nastoupí úklidová četa a potom se všechny sedačky otočí, aby všichni seděli po směru jízdy. To bylo zajímavé, ale za ty prachy bych čekal aspoň teleport nebo tak něco.
• Lokální vlak do městečka, kde bydlí Ayako, byl vyzdoben výkresy a výtvory místních dětí, geniální!
• Teplé kafe v plechovce či lahvi z automatu. Nebo z ohřívacícho stroje vedle ledničky v obchodě. Fakt. V automatu si můžete vybrat, jestli chcete teplé nebo studené pití. Moje nadšení z tohoto vynálezu trošku ochablo, když mi řekli, že to stejné máme i v Koreji. Ale stejně, když jsem si toho nevšiml, tak se to nepočítá.
• Ayako dělal vajíčka na tvrdo v troubě, ne ve vodě. Je to normální?
• Našel jsem nejlepš místo v Kyotu. Obchod se suvenýry z japonských animovaných filmů od studia Ghibli. Možná některé znáte, třeba Cesta do fantazie, Laputa, Naušika z větrného údolí, Princezna Mononoke a další. Já je zbožňuju, ty filmy jsou půlka mého vzdělání (no jo, jsem trošku omezenej), podle prvních tří jsem s kamarády udělal víkendové výpravy pro děti.
• Viděl jsem několik lidí sedět vedle silnice s malým mechanickým strojkem v ruce, jak počítají auta. Zajímavá práce. Podle toho pak nějak upravují dopravní systém.
• Japonci nejsou tak posedlí bezpečností jako v Koreji, kde si člověk často připadá jako malé dítě. Přístup do kolejiště metra není přehrazený, kdo si chce skočit, tak může. Cesty pro turisty jsou místy dokonce i celkem nebezpečné, vedou nad srázem a tak.
• Japonci slaví Vánoce jako my. Akorát mají Santu a dostávají vánoční dort (ohavně růžový).
• Cestování v listopadu/prosinci má jednu nevýhodu: brzy se stmívá. Po páté už je šero a některý místa zavírají brzy. To ale vynahradily speciální noční prohlídky hlavních chrámů s osvětlenými budovami, zahradami a podzimními stromy.
• Průvodce Lonely Planet je úplně geniální, je v něm všechno, co potřebujete. Rozesmutnil mě akorát, když jsem zjistil, jak moc létání zatěžuje životní prostředí. Když si pár udělá výlet z Evropy do USA a zpátky, má na svědomí tolik CO2 jako jedna domácnost za celý rok. Nebo tak nějak to bylo :) prostě moc. To mě překvapilo, moc se o tom neví. Asi zruším letenku a pojedu domů vlakem přes Rusko, sorry mami :)

Japonsko, dokonalá země, mají tu i Fairtrade!