Slepák aneb V korejské nemocnici

Místo z Kyota se Vám hlásím znovu ze Soulu. Naskytl se mnohem zajímavější program, takže jsem cestu do Japonska zrušil. Kdo by taky chtěl do Japonska, když může mít...operaci slepého střeva? :)

V sobotu večer jsem večeři odevzdal toaletnímu příteli dříve než obvykle. Ráno jsem se probudil s očima jako z hororu, normální bolest břicha se změnila v divnou bolest v pravé dolní části pupku. Většinu dne jsem prospal a vůbec neměl chuť k jídlu. Ani popcorn od Eddieho mě nenalákal. Dostal jsem geniální myšlenku, že tohle je fakt divný a že by to mohl být slepák. Udělal jsem si diagnózu po internetu :) Podle symptomů na wikipedii byla celkem slušná pravděpodobnost na slepák. Bolest v pravém podbřišku, bolí ještě víc po uvolnění tlaku, zvracení, snížený apetit, teplotu jsem si změřit nemohl. Brnkl jsem do nemocnice, co si myslí o mé profi diagnóze. Měl jsem se zastavit, jen jestli to bolí fakt děsně, jinak až zítra. Děsně to nebolelo, tak jsem se zase uložil k zimnímu spánku.

Váš pokoj stojí bude stát 7000/den, souhlasíte? :)

V pondělí jsem prvně zašel do zdravotního střediska na kampusu. Byla tam jediná paní a neuměla anglicky. S pomocí překladu náhodné kamarádky se mi podařilo aspoň trochu vysvětlit, o co jde. Prý je mému žaludku zima, nemám pít mléko a mám pít hodně teplého čaje. No tak joo, paní určitě ví, o čem mluví. Eddiemu to přišlo jako nejblbější diagnóza na světě, a páč čaj nefungoval, došlo mi, že paní nemusí být zdaleka tak geniální. Sbalil jsem si věci rovnou na pár dní a vyrazil směr nemocnice. Taxík tam byl hned. Jinak taxíky jsou v Koreji děsně levné, ze školy do nemocnice jen za páďo :) (normálně tak 20-30 minut chůze).

Eddie: "Stay positive, man!"

Yonsei Severance Hospital je přes 100 let stará, jmenuje se po nějakém pánovi, co kdysi dal strašně peněz na její vybudování, a mají tu centrum pro cizince. Po úvodních procedurách jsem se náhodou dostal ke stejnému doktorovi, se kterým jsem den předtím volal. Byl to ještě student, internista. Moji wiki-diagnózu potvrdili celkem rychle, když se na pár vteřin objevil starší americký doktor. Zmáčkl, pustil, já zabučel, zeptal se mě, jestli mám chuť k jídlu, a bylo skoro jasno. Pro potvrzení jsem ale měl jít ještě na CT a test krve. Sranda ale přišla, když před provedením testů chtěli, abych za ně zaplatil. Když mi ukázali částku přes milion, říkal jsem si, že něco musí být špatně (milion/60=asi 16 500). Kdyby ubrali jednu nulu, tak by to nebyl problém.

Na pohotovosti

Nakonec mi pomohl místní "money man", kontaktovali jsme moji pojišťovnu, měl s tím dost práce, ale vymysleli jsme plán. Zaplatím na místě za vyšetření CT (něco přes 10 000), pak pošlou výsledku testu pojišťovně, aby viděla, že to fakt není sranda, a ta pošle zpátky garanci, že uhradí další náklady. Dal jsem dohromady svoje wony, dolary + co dovolil měsíční limit na kreditce a za chvíli už mě vedli na CT. Bez peněz do nemocnice nelez, neboli bez peněz ani nemocnice nehrabe. Ok, to jsem přehnal :) ale není špatný si to uvědomit. Výsledky CT slepák potvrdily, dokonce už byl prasklý a pouštěl sajrajty do zbytku těla. Nevim, o kolik bych musel přijít později, aby už bylo pozdě, ale prý to není sranda.

Parádní výhled z pokoje

Pak už to šlo celkem rychle, hurá na lůžko na pohotovost mezi desítky mnohem hůř vypadajících lidí. To jsem si říkal, jak jsem na tom vlastně dobře. Zavolal jsem Eddiemu, že musí přijít, kdybych při operaci umřel nebo tak něco. Cestou prý viděl paní, co byla úplně celá od krve. Myslím, že byl vyděšenější než já. Pak už jen dalších asi milion testů a skenů, připravit se, počkat, až slehnou moje odpolední banány, vyčurat a v 11 hurá na sál. Poslední si pamatuji, jak se mě snažili vyděsit, že někdy lidi při operaci silně skousnou a poničí si zuby, pak jsem dýchal do nějakého náhubku a za chvíli jsem spal, ani nevím jak.

a ještě

Probral jsem se na pokoji, vedle setřička s andělským hlasem a ďábel Eddie. Dobře, dobře, žádné rasistické narážky :) Jedna injekce do zadku na dobrou noc a čekání na ráno mohlo začít. Začátky po operaci byly sranda. První kroky, první cesta na záchod, první okruh po nemocničních chodbách, později první doušky vody. Vždycky byla nějaká výzva na překonání :) Ráno vždycky potěšil onen americký doktor, co se na pár vteřin objevil s hláškami typu "Gratuluji, že jste přežil.", "Máte štěstí, že jste naživu.". To pak člověk přestane řešit kraviny a je rád, že je rád.

Část místního závodního okruhu, Korejci mě většinou dávali

Ježiš, to jsem se zase rozepsal, už jen pár poznámek, slibuju. Sestřičky byly parádní. Anglicky uměly různě, jejich verze angličtiny, tzv. konglish, je někdy dost vtipná. Jedna, která zrovna uměla dost málo, mi pomohla dovolat se korejských aerolinek a zrušit letenky do Japonska. Hodně pomohl obrázek letadla, co jsem měl v mailu, pak už bylo jasno, o co jde :) Akorát jedna sestřička mě chtěla zničit, furt mi nabízela injekce proti bolesti. Přesnější je anglický název "pain-killers", protože zadek mě bolí ještě 3 dny po poslední injekci. Postupně jsem byl na jedno, dvou a pětilůžkovém pokoji, taky jsem viděl spoustu dalších pokojů, když jsem kroužil po chodbách. S každým marodem tam zůstával někdo z rodiny NONSTOP. U každé postele bylo minilehátko (tak na délku mých nohou), kde návštěvníci přespávali. Takže na pokoji pro pět nás bylo vždycky minimálně devět. Hodně jim pomáhali, ale to bych se asi zbláznil, kdyby tam se mnou byla nonstop třeba mamina (sorry mami :)) Byl jsem rád, že jsem si aspoň pár věcí mohl udělat sám, že jsem měl něco trochu smysluplného na práci kromě válení se a kroužení po chodbách. Jinak jsem s sebou měl notebook, takže jsem mohl přečíst něco do školy (trochu) a po letech si postavit pár vláčků ve hře Transport Tycoon (trochu víc).

a ještě jeden výhled + antibiotika

Na chodbě měli počítač s internetem, což bylo super, páč jsem mohl napsat domů a kamarádům. V Internet exploreru sice neběžel facebook, ale to mě jako správného závisláka nemohlo odradit! Stáhl a nainstaloval jsem Firefox a bylo to. Automaticky software ho sice vždycky po pár hodinách odinstaloval, ale tak co, nikam jsem nespěchal. Přišly mě navštívit kamarádky ze Singapuru, z jejich příběhu je úplně málem umřel, smích dost bolel. Taxík je vzal do špatné nemocnice a tam na ně koukali dost divně, když se ptali na moje devatenácté patro. Jejich nemocnice měla pater jen osm. Ne že by to z venku nebylo vidět :) Takže přišly trošku pozdě a za chvíli zase musely jít, aby stihly školu. Naše univerzita má totiž parádní systém, kdy člověk při více jak 3 absencích dostává automaticky nezapočteno. Myslím, že to stejně nestihly.

Ve středu jsem dostal najíst, ve čtvrtek mi vytáhli z těla hadičku, v pátek mě odpojili od nitrožilní výživy. Dostal jsem oběd na rozloučenou, antibiotika a účet na 7,7 milionu a mohl jsme běžet. Zastavil jsem se poděkovat v zahraničním centru, tam mě ujistili, že s pojišťovnou je všechno domluveno, takže paráda. Venku bylo krásně, na kolej jsem šel pěšky.

Ponaučení pro příště (pro mě teda už ne, ale aspoň pro Vás): Až Vás bude divně bolet pravý podbřišek a nebudete mít vůbec chuť k jídlu (+ případně teplota a další srandy), teplý čaj to nezachrání!

A ještě písnička od Monty Pythonů na závěr :)