Cesta

Modlící místnost pro muslimy

Pár v obležení

Po pečlivém ranním převažování kufru všechno klaplo i na letišti, naložili mých 29,5 kilo kufrů, dokoupil jsem pražské suvenýry a mohl jsem letět. Pět hodin do Dubaje uteklo rychle, hodně zabralo jídlo, uspořádat si všechno na tom malém tácu a najíst se je takový menší hlavolam. Pak jsem chvíli zjišťoval, jak se ovládá ten minidisplej přede mnou, se spoustou filmů, programů a hudby a podařilo se mi vychytat načasování a skouknout jeden film. Letiště v Dubaji je moderně arabské, klimatizované, velké a se spoustou lidí. Velká část jich pospávala, kde se dalo - na sedáčkách, lehátkách  i na zemi. Arabské ženy zahaleny různě, chudáka Inda vyháněli ze záchodů, že si tam v umyvadle nohy opravdu umývat nemůže. Za pozornost stály speciální modlící místnosti pro muslimy. Z Dubaje jsem letěl něčím trošku větším, Airbusem A-380 - sice byl fakt velký, ale batoh jsem si tejně musel narvat pod nohy, páč nahoře nebylo místo. Jako jeho největší výhodu jsem viděl to, že si člověk mohl pustit, jaký film chtěl (z pár stovek nabízených), a mohl si ho pauzovat. Takže kdybych většinu z těch asi osmi hodin neprospal, tak jsem film o Konfuciovi mohl stihnout skouknout celý. Seděl jsem vedle Caroline, budoucí spolužačky ze Sogangu, cestovala z Německa. Takže jsme si vyměnili svoje zkušenosti s přípravou na pobyt, a později jsme spolu mohli projít všemi kontrolami na letišti. Z druhé strany vedle mě seděl Američan korejského původu, který letěl navštívit svého tátu a rád se s námi podělil o o svoje znalosti o Koreji. Třeba nám prozradil, že náboženské organizace mají velký vliv na uviverzitní vzdělání. Dvě velké mlékařské společnosti prý vlastní dvě velké univerzity a každá z těch mlékařských společností patří jiné náboženské organizaci, jedna křesťanské a druhá buddhistické. Poprvé jsem ochutnal kimchi, pálilo tak přiměřeně.